118. schůzka: Před bitvou

Ale na druhé straně proslavil naši zemi ve světě, dokázal podstatně rozšířit její území, a co bylo asi nejdůležitější - v českém státě zavládl neobyčejně a pro nás nezvykle dlouhý, toliko pohraničními šarvátkami rušený mír, tak blahodárný pro život a ekonomiku země. A mír, to bylo v těch dobách na evropské pevnině koření nadmíru vzácné.

"Po celý dlouhý čas zůstává král Jan mimo své království. Objíždí různá místa, že ho žádný posel nemůže snadno najít. Nedávno projel týž král horní krajiny švábské a bavorské a přijel do Korutan a všichni Korutanci mu složili slib věrnosti, pak se zdržoval ve městě Tridentu a hrnuli se k němu mnozí mocní mužové z krajin a měst lombardských. Vypravuje se pověst, že se tomuto králi poddaly Milán, Brescia a Arezzo. Natolik má tento král úspěchy, že se tomu obecný lid diví. A jak dlouho? Nevím. Bůh to ví."

Zbraslavský kronikář nevěděl na začátku 30. let ve 14. století, jak dlouho ještě potrvá vláda Jana Lucemburka. Dnes to kromě Boha víme i my - trvala do 26. srpna 1346. 26. srpen byl vůbec černý den v českém kalendáři, ale o tom dáme řeč, až nadejde ten pravý okamžik. Ještě nepřišel. Po smrti své manželky Elišky má před sebou ještě patnáct let života a vlády. "V Tridentu se král po poslovi dověděl, že královna a jeho manželka je mrtva a pochována." Omyl: když se to dozvěděl, pohřbena ještě nebyla. Čerstvý vdovec však domů nespěchal. "Tou zprávou byl král, jak vypravuje, rozrušen a jeho vzrušení se projevuje skutky a smutečním oděvem; vždyť oni byli dvacet let manželstvím spojeni, a přece spolu osobně zůstávali zcela kratičký čas; tato byla v Čechách, onen býval nejčastěji ve svém hrabství nebo jinde, kde měl projednávat záležitosti."

Od roku 1330 byl tedy český král vdovcem, obletovaným krásnými ženami při každé příležitosti. Po pravdě, ona obletovanost byla mnohem staršího data a taky nezůstala bez následků, věru jen těžko se dopočítati Janových levobočků rozesetých po celé Evropě. Byl v nejlepším mužném věku, třicítku za sebou, ale ještě ne čtyřicetiletý, měl statnou postavu a mužné vystupování. Francouzský král (ten, co zrovna seděl na trůně v Paříži, si říkal Filip VI.) si Jana velice oblíbil. A kromě oblíbenosti pro něj vymyslel plán, kterak krále z oné vzdálené a tajuplné a taky drsné země připoutat ještě víc k sobě a k Francii. Všiml si, že při dvorních plesech zaujala Jana Lucemburského vznešená a poněkud nepřístupná hraběnka Beatrix, dcera bourbonského vévody. Citového vzplanutí českého krále si bystře povšiml i její otec, který měl s ohledem na proslulost Jana Lucemburského pochopitelně zájem, aby vzájemná náklonnost nebyla pouze přechodného rázu. Vložil se proto do jednání a s účinnou pomocí francouzského krále se dobrá věc podařila (věrná láska zvítězila), což bylo stvrzeno svatební smlouvou a vzápětí svatbou. Na tu svatbu náš Jan skoro doplatil.

"Roku 1335. ve svátek Zjevení Páně se v Českém království rozhlásila nečekaná, ale pravdivá zpráva, podle níž uzavřel český král Jan v krajinách francouzských řádné manželství s pannou Beatricí, dcerou vévody bourbonského, hraběte z Clermontu. Proto král Jan konal v té době ve Francii klání a turnaj se šlechtici a utrpěl při něm velmi těžké rány. Proto dal francouzský král Filip, jelikož se taková rytířská hra konala bez jeho vědomí, v Paříži zatknouti všechny účastníky." (Krále Jana samozřejmě ne, král byl král, měl svá privilegia, na toho se přece nikdo neodvážil, to není jako v demokracii.) Ostatně - jak praví kronikář zbraslavský - "sám český král svým zakročením všechny zatčené osvobodil. Nikdo se ve Francouzského království totiž neodvažuje konati boje nebo podobné rytířské činy, leč by se to stalo se svolením samého krále." Ještě předtím, než byl Jan porubán na rytířském turnaji, byla uzavřena smlouva. Nevěstin otec připsal dceři rentu z výnosů statků v Clermontu, český král a jeho dědicové pak získali smlouvou některá léna v tchánových zemích. Král Jan připsal své druhé manželce výnosy ze statků v lucemburském panství. Mužští potomci z toho manželství měli zdědit hrabství lucemburské a ještě další hrabství a markrabství a panství ve Francii, dcery měla dostat Janovy statky v Hennegavsku. To byla důkladná smlouva, ne? Na nikoho se nemělo zapomenout, leč přece jen zapomnělo. Na Janovy syny a dcery z prvního manželství, z manželství s Eliškou Přemyslovnou, neboť všechny ty výnosy měly původně patřit právě jim. To znamená, že svatební smlouvy i svatba samotná se konaly bez vědomí a účasti Janových dětí, především synů Karla a Jana Jindřicha.

Z jednání krále Jana vůči synům z prvního manželství byl cítit nevlídný chlad, možná až nepřátelský postoj. Král se stále více svým dětem odcizoval, vzdaloval se jim. Nelze vyloučit ani tu možnost, že český král chtěl sňatkem s bourbonskou nevěstou nastoupit nový životní kurs. Taky se ocitl v prostředí, které mu bylo daleko bližší než český stát. A ještě jedna věc tady hrála důležitou úlohu: český král se rozkmotřil s římským císařem Ludvíkem Bavorským. Najednou to nebyl přítel a příznivec, ale: "ten, kdo se císařem nazývá," a proto potřeboval mít krytá záda před případným císařovým úrokem. no a kým jiným než svým francouzským spojencem. V tomto okamžiku zemřel na hradě Tyrolu skoro sedmdesátiletý vévoda korutanský Jindřich, svého času dokonce dvakrát král český. A o dědictví se rozpoutala rvačka.

Právoplatný nárok na něj měl Jindřichova dcera Markéta (to je ta, které se - asi neprávem - říkalo Maultsch neboli Pyskatá čili Otlemená), a spolu s ní i syn českého krále Jan Jindřich. Leč císař byl jiného názoru. Císař byl toho názoru, že Lucemburkové nemusejí dostat všechno a že raději svěří Korutany a k nim ještě Kraňsko a jižní (dnešní italské) Tyroly jako říšské léno Habsburkům. Ani na sebe císař pán nezapomněl. Ostatek území spojil se svým vlastním rodovým panstvím. co Markéta ostrouhala. Odškodnil ji pouze slibem, že jí nechá některé statky v habsburské části Tyrol. Tohle si český král musel nechat líbit, protože zrovna ležel na francouzském královském dvoře od hlavy až po patu zafačovaný zase po nějakém po pádu z koně při nějakém turnaji. (Vrcholový sportovec.) Veškerá tíha nastalé nepříznivé situace spočinula na devatenáctiletém Karlovi. Zajel po Dunaji do Lince, kde se zrovna císař zdržoval, a tam si to vyříkali. Byl to ostrý dialog. Mezi oběma stranami se rozvinula prudká hádka, ve které císař omlátil Karlovi o hlavu, že se jeho tatínek, tedy Jan, dopustil nepřátelských činů proti říši. Karel si to v žádném případě nenechal líbit. Poslal rychlého posla k otci, aby se vzchopil a okamžitě se vrátil do českých zemí. Ten se rázem uzdravil a vrátil se. Mezitím se daly do chodu i jiné události: v Korutansku se uvelebili Habsburkové, ale v Tyrolích, tam to dopadlo jinak, tamní šlechta se jednotně postavila proti rozdělení země, na obranu práv vévodkyně Markéty, a tím zachránila (pravda, dočasně) i postavení mladičkého Jana Jindřicha Lucemburského. Smrt korutanského vévody tak uvedla do pohybu řetězec dějů, které nakonec Lucemburkům přinesly úplně jiný druh mocenského vzestupu, než jaký původně plánovali.

"Když byl usmířen zhoubný spor s rakouskými vévody, vytáhl český král se svým prvorozeným synem z Prahy a přijel do Vratislavě, kde tvrdě vynutil a vybral od lidu mnoho peněz." To uměl, jak víme, Jan ze všeho nejlíp. S postupujícími léty se ještě zdokonalil. Protože válčení chtělo peníze, a pak peníze, a ještě jednou peníze, tak je sháněl, jak mohl. Taky tím způsobem, že rozprodával královské zboží. Prodal Zbiroh, dal do zástavy Křivoklát, popůjčoval si, kde mohl a u koho mohl. A jakoby nestačily všechny už nakupené starosti, tak s lehkomyslností sobě vlastní sjednal ještě další krkolomný a drahý podnik: "Shromáždiv velké množství knížat a šlechticů ze všech krajin, táhl Léta Páně 1336. do Prus, aby tam statečně bojoval proti Litevcům." Pročpak pocítil český král tak naléhavou potřebu bojovat jako křižák kdesi ve vzdáleném Pobaltí (a nikoli poprvé, zkusil si to už jednou, před osmi lety)? Jednak byl rytířem, a to jen tak ledajakým, a pak - měl už toho doma všeho dost. Kvůli tomu táhl do Litvy. Oficiálně tím král hodlal splnit svůj někdejší závazek, že se podobné výpravy proti pohanům účastní (jako rytíř držel vždycky dané slovo), a výpravy na severovýchod chtěl rovněž využít jako jakousi inspekční cesty (zkontrolovat situaci ve Slezsku), tamtéž rovněž vyinkasovat peníze.

Ta výprava byla i jakousi formou politického a vojenského příměří... v době konání kruciáty nesměli být účastníci nikým napadeni, a právě tak musely být ušetřeny jejich země. "Protože mírná zima nedovolila, aby zamrzly vody a bažiny, tedy zklamáním v naději na válku pro ráz počasí nedosáhli velkého užitku a vrátili se domů. Ale králův zeď, bavorský vévoda postavil na pohanských hranicích odolnou pevnost s příkopy, v níž umístil rytíře a udatné muže, opatřiv je nutnými potřebami na dva roky, aby pohany často znepokojovali a připravili příchod křesťanům, kteří sem v budoucnu přijdou.

Když po návratu cítil český král Jan, že namnoze slábne na oči, které neměl nikdy bystré, začal povolávat pro zbystření zraku v očích pomoc lékařů. Jeden z nich, Francouz, který v onom léčení selhal, byl na rozkaz českého krále Jana strčen do pytle a utopen v řece Odře. Po jeho záhubě přišel jiný, pohan z Arábie, povolaný do Prahy od samého krále, a ten způsobiv králi mnoho muk (ale se slovy utěšujícími) zcela oslepil krále Jana na pravém oku. Ten pohan, protože svým ranhojičstvím nejenom oklamal krále, nýbrž i mnohé jiné, byl by zajisté usmrcen, kdyby mu nebyla spolehlivě od krále slíbena bezpečnost příchodu i návratu." Byla to svého času dost riskantní profese, tohleto oční lékařství. Janovi bylo teprve čtyřicet let, a z litevského tažení se vrátil poloslepý: přestal vidět na pravé oko. Rytíř, který si vždycky zakládal na svém zdraví i zevnějšku (když měl jít do bitvy, tak jedině učesán), nedovedl tuto vážnou úhonu překonat. Byl drsný, popudlivý, nesnášenlivý, agresivní. A ten, kdo to nejvíc schytal, byl ten, kdo mu byl nejvíc nablízku. Karel.

Je však naší povinností přiblížit se již co nejvíce k onomu 26. srpnovému dni v roce 1346., abychom společně s krále Janem uzavřeli jeho panování, trvající více než třetinu století. Karla IV. si musíme i s jeho zkušenostmi, které díky tatínkovi získal, nechat až na několik schůzek v blízkém budoucnu. "Léta Páně 1337 v měsíci červenci se ukázala na severní straně blízko severního pólu dobře pozorovatelná vlasatice a viděli jsme ji já i jiní," svěřuje se kronikář zbraslavský, "jak se přes měsíc různě pohybovala k Rakousku a k západu. A tu hvězdu předcházelo horko a sucho, které hubilo na jaře všechny rostliny; vzápětí nastal také nedostatek obilí a vína, ale hojnost drahoty na mnohých místech."

Nechme stranou otázku, nakolik má kometa vliv na přírodní pohromy, neúrodu a ekonomické problémy a nehledejme souvislosti v dobách jiných. Opusťme rovněž horních deset tisíc nebo kolik se jich tenkrát pohybovalo až tam úplně nahoře a pohlédněme směrem dolů. Zajisté nebude tak zcela od věci zajímat se o otázku na odpověď: Jak se žilo lidem v lucemburských časech?

Na to se ale těžko odpovídá. Chybí dostatek srovnatelných údajů. Začněme tedy u peněz, a skončit bychom mohli u toho, čemu dnes říkáme spotřební koš neboli ceny. Za Jana Lucemburského i za jeho syna Karla IV. se u nás platilo grošovou měnou. Mimochodem - to byly peníze velice kvalitní, velice vyhledávané, napodobované a platné v mnoha zemích ve středu Evropy, hlavně v Polsku. Sám stříbrný groš vážil necelé čtyři gramy. Z jedné pražské hřivny stříbra se tedy se razily zpočátku 64 groše. Ke groši patřily drobné mince parvi, jednotné číslo parvus, přeloženo do češtiny "malý." Vešlo se těch "malých" do "tlustého" neboli do groše celý tucet. Od roku 1325. začal král Jan razit v Českém království také zlaté dukáty, ale moc velký význam neměly. Jednak byly raženy pouze sporadicky, jednak se v každodenním života prakticky neuplatnily.

A jsme u takové pěkné otázky, která je ožehavá počítám pěkných pár století. Mzdy. Běžná odměna nekvalifikovaných byla jeden, nanejvýš dva groše denně. Za týden pět až šest grošů. Tolik vydělal nádeník na stavbě nebo najatý zemědělský pomocník při žních. Na některých panstvích se při sklizni platily 2 groše denně plus zaopatření, strava byla zdarma. Zednický mistr dostával obvykle 16 grošů týdně. V téže době stával krumpáč 6 grošů. Z jiných pramenů slyšíme nářek, že denní pokrm a nápoj se nedá pořídit pro jednu osobu laciněji než za půl groše. Poddanské dávky se musely splácet v pololetních lhůtách a byly dost kolísavé - závisely na místních podmínkách, na úrodnosti půdy třeba a na obsahu smluv, ale zhruba se pohybovaly kolem padesáti až šedesáti čtyř grošů z jednoho lánu pozemků. (Lán, jestli vás to teda zajímá, si můžeme představit asi jako dvouhektarové pole.) A 64 grošů poddanské dávky z devíti hektarů, to už obnášelo cenu vola. (Tedy vola jako vola.) Bylo to moc nebo málo?... Kdo to dnes posoudí?...

"Léta Páně 1340. král Jan odejel do jižní Francie do Montpellieru," dozvídáme se z Dějin národu českého od Františka Palackého, "aby na staroslavném učení lékařském hojiti dal neduh oka svého. Lékaři montpellierští bohužel neměli a neznali léku, jímž by chorobný zrak krále Jana vyléčili pojistiti mohli: ba naopak, pokud ho ještě léčili, on ubohý oslepl cele i na druhé oko, takže od té doby nikdy více světla božího spatřiti mu nebylo." Zdá se, že ho ta osobní tragédie uvnitř hodně změnila, ne-li úplně. I navenek byl jiný. Zatímco neúspěch v prvním manželství s Eliškou Přemyslovnou z něj udělal ve vztahů k ženám cynika a prostopášníka - v době, kdy poznal svou druhou ženu Beatrici Bourbonskou, vzdal se částečně tohoto způsobu života, a pak také, když začal slepnout. "Neštěstí toto v mysli jeho způsobilo dojem hluboký a trvalý; od té doby stal se rozvážlivějším, mírnějším i pobožnějším; ještě téhož léta uložil svou poslední vůli, kterou nicméně později ještě zase měnil, umínil si také založiti v Praze klášter kartouzský." Tolik František Palacký.

Jiný František, zvaný Pražský, tvrdí v kronice, sepsané za vlády Janova syna Karla něco úplně jiného: "Byl věru člověku oslepeným uvnitř i vně, protože, ačkoli byl takovým způsobem od Boha tepán, přece nepřestal provádět špatné skutky. Neboť jako leopard pozbývá své barevnosti, tak hříšník těžko zanechává zvyku hřešit, jenž se stává jeho jakoby druhou přirozeností." On prostě František králi Janovi nevěřil. Zásadně mu nevěřil. "Snaží-li se povznést, vahou hříchu opět sražen padá, a tak zrůdné hříchy a zvyky nekončí, leda smrtí. A z toho duchovně vyplývá zaslepení lidského nitra tohoto krále. Neboť byl mnohokrát viděn, jak navádí svého prvorozeného syna" - to znamená Karla - "k nedovoleným a nespravedlivým činům, a protože syn byl naplněn rozličnými ctnostmi, nikdy mu nechtěl projevit souhlas, kvůli čemuž ho otec sužoval láním, zlořečením, pronásledováním, velkým zadlužováním, konečně vystavováním smrti." František Pražský neměl krále Jana evidentně rád.

Jak však přiznává i ten druhý František, o čtyři sta let starší, něco však v králi zůstávalo i nadále z toho starého lucemburského rytíře: "Duch jeho vždy živý nebyl tím cele zlomen; podržel ještě i tu marnost, že nechtěl, aby ho lidé za slepého měli; ve všem, cokoli počínal, vždy se tak choval, jako by vše viděl jako dříve, a nerad byl tomu, když jeho slepota zpozorována byla."

Stoletá válka. Tak se říkalo a dodnes říká válečnému konfliktu, který vlastně víc než jedno století pustošil francouzskou půdu. Co tu válku způsobilo? Její kořeny byly hodně hluboké. Velkou roli tu hrála stará rivalita obou zemí ještě z doby, kdy angličtí králové vlastnili ve Francii rozsáhlé državy, například Normandii, Bretaň, Akvitánii, Anjou a Maine, takže jejich moc převyšovala sílu samotných francouzských králů. Až teprve začátkem 13. století Francouzi Angličany vyprovodili a až na vévodství Guyenne na jihozápadě země byla většina anglických lén osvobozena. Ony tu však byly taky hospodářské důvody. Oba státy měly náramný zálusk na ovládnutí bohatých Flander (což je území zhruba dnešní Belgie a západní Francie). A aby těch důvodů k válce nebylo málo, došlo nakonec i na rvačku rázu dynastického.

Roku 1328 totiž ve Francii vymřela přímá linie královského rodu Kapetovců a na trůn nastoupil Filipem VI. rod Valois. Problém byl v tom, že anglický král Eduard III. byl vnukem francouzského krále, a to po ženské linii, jeho matka byla francouzskou princeznou, i zdálo se mu, že pro panování v zemi za Kanálem je to ta nejlepší kvalifikace. Jenomže: francouzské právo nástupnické nároky žen na trůn neuznávalo a tak byl anglický uchazeč odmítnut. Což všechno dohromady dávalo skvělou záminku k tomu, jak a proč se pustit do sebe. Jak a proč ano, ale pořád jaksi nebylo žádné "kdy." Otevřené nepřátelství sice vešlo ve známost v už roce 1337, za tři roky nato zničili anglicko-flanderské loďstvo francouzskou flotilu u Sluis, ale jinak až na potyčky v kraji Guyenne se dlouho nic vážnějšího nedělo, což poněkud poživačný pařížský dvůr poněkud ukolébal v ostražitosti. Když v tom, uprostřed léta roku 1346, proběhla Evropou ta zpráva:

"Angličané přistáli dne 12. července u břehů Francie (bylo to v západní Normandii, jako první byl dobyt ostrov Cotentin), s velkým vojskem, v němž bylo do šesti tisíc přilbic. Nabyvše několika malých vítězství a na počátku měsíce srpna téměř bez překážky proniknuvše po levém pobřeží Sekvány (rozumějte Seiny) až nedaleko Paříže ohrožovali již hlavní toto město, které od doby normanské nespatřilo cizího nepřítele před svými hradbami. V takovém nebezpečí nemohl francouzský král Filip neobraceti všechnu moc a všechny snahy své výhradně jen k obraně vlastního trůnu a všecka jeho poselství k mocnostem sousedním se proměnila tentokráte v pouhé žádosti o pomoc."

Jedna z těch proseb směřovala do Prahy. určitě taky ještě jinam, podle toho, kde se český král Jan zrovna zdržoval. Každopádně víme, kde ho zastihla: V Trevíru, kde oba Lucemburkové, Jan i Karel, oslavovali šťastnou korunovaci Karla římským králem. Oba dva okamžitě zorganizovali vojenskou hotovost (podařilo se dát dohromady během necelého měsíce údajně až 500 těžkooděných rytířů), a 13. srpna dorazili do francouzského tábora u Saint Denis. Za necelé dva týdny nato, 26. srpna 1346. roku se u městečka Crécy, česky Kresčaku, v severní Francii v departmentu Somme odehrála jedna z nejslavnějších bitev středověku. Jejím hrdinou se nakonec nestal ani anglický král Eduard III. (se dvaceti tisíci svých mužů), ani francouzský Filip VI. (za kterého bojovalo na 50 000 lidí, ale slepý český král jménem Jan.