Zapojte se do video soutěže Never again. Zemřela Wilma Abeles Iggers. A jak prožili šoa Slováci?

Co znamená „never again“ dnes?

Každé sebevýznamnější heslo může postupem času zevšednět. Jak je na tom obrat „never again“, neboli „už nikdy více“? Těsně po skončení druhé světové války před 80 lety znamenal odmítnutí dalšího násilí, utrpení, nenávisti a rasismu. Co znamená dnes? A jak ho vnímají mladí lidé? To chce zjistit nová video soutěž Česko-německého fondu budoucnosti pro studenty od 13 do 20 let. Natáčeli jsme s jeho ředitelem Tomášem Jelínkem.

„Kořeny té naší svobody a demokracie, nebo spíš té části světa, ke které naštěstí od roku 1989 patříme, stojí na poválečném konsenzu, že hrůzy druhé světové války už nedopustíme. To vlastně znamenalo silné transatlantické partnerství, evropskou integraci, odmítnutí antisemitismu a taky agresivní války. A nám přijde, že tenhle konsenzus v poslední době v čím dál větší míře slábne. Proto si myslím, že je důležité, aby právě i ta dnešní mladá generace si tu otázku položila a reflektovala, jestli ten konsenzus chceme opustit, nebo ne,“ vysvětluje Jelínek, proč soutěž spouští právě nyní.

Jak mohou studenti téma zpracovávat? „V tom mají velkou volnost. V podstatě základem je pouze to, aby ta reflexe měla podobu tak jedno až dvouminutového videa. A může přitom jít o krátkou reflexi, o postřeh ze současnosti, osobní příběh nebo i třeba úvahu,“ dodává Jelínek.

Čeká vítěze soutěže, do které je možné se hlásit do konce března, nějaká odměna? Je jenom pro české studenty, nebo i pro německé? A jak vlastně ředitel Česko-německého fondu budoucnosti vidí budoucnost česko-německých vztahů? Poslechněte si celý rozhovor.

Zemřela germanistka Wilma Abeles Iggers

Málokdo přispěl k poznání česko-židovsko-německých vztahů ve střední Evropě tolik jako žena, která většinu svého života strávila na americkém kontinentě: Wilma Abeles Iggers. V roce 1921 se ale narodila v Horšovském Týně a roku 1938 odešla s rodiči do Kanady. Vystudovala germanistiku a provdala se za významného historika Georga Iggerse. O vztazích české, německé a židovské literatury pak přednášela celý život a napsala řadu významných knih. Wilma Abeles Iggers zemřela ve věku 103 let letos 24. února. Jana Boršková o ní hovořila s historičkou Kateřinou Čapkovou.

„Wilma a její manžel byli nesmírně přátelští, vřelí, ohromná skupina jejich přátel je neuvěřitelně různorodá a spojuje nás ten vztah s nimi, ale jinak jsme různě po světě a máme různou barvu pleti a mluvíme nejrůznější jazyky. A to bylo u Wilmy opravdu vzácné, že jakkoliv ona byla samozřejmě o celkem dost let starší než já, tak jsme se velice brzy staly, můžu říct, kamarádkami,“ říká Čapková.

„Wilma a Georg byly například naprosto klíčoví v boji proti segregaci černošské populace na univerzitě v Little Rock. Jejich otevřenost a zároveň opravdu nehraný zájem o to, jaké jsou potřeby toho druhého, jaká je perspektiva druhého, jsou vidět jak v jejím díle, tak ale vlastně právě v kontaktu s lidmi z těch různých iniciativ, co oni založili,“ dodává Čapková.

Jaké byly návštěvy Kateřiny Čapkové u Wilmy v Americe? A uměla Wilma ještě česky? Poslechněte si celý rozhovor s Kateřinou Čapkovou.

Kde lišky dávají dobrou noc

První roky 2. světové války se na Slovensku žilo dobře. Stavěly se chodníky a kanalizace a lidé radostně pochodovali v průvodech. Iluze idyly ale rychle opadá, když připomeneme osudy tisíců zavražděných Židů a odsun a diskriminaci dalších národnostních menšin. Historička Hana Kubátová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ve své nové knize Kde lišky dávají dobrou noc s podtitulem Křesťanský nacionalismus a holokaust na Slovensku ukazuje, jak se na Slovensku rozšířila ideologie, která k holokaustu vedla, a jakou roli v tom sehráli i běžní Slováci. S Hanou Kubátovou mluvila Klára Staňková.

„Kde lišky dávají dobrou noc mluví o zemi a části země, která je vnímaná, jako by se tam nic nedělo, jako by tam nic nebylo, možná jenom ta malá, divoká zvířata. A o tom je moje kniha. O zemi a její periferii během 2. světové války. Vypráví příběh holokaustu právě z pohledu vesnic na dnešních hranicích mezi Slovenskem, Polskem, Ukrajinou a Maďarskem,“ říká Kubátová.

Ta v knize ukazuje, jak se ideologie křesťanského nacionalismu stala politickou praxí. To by v okrajových oblastech Slovenska nebylo možné bez lokálních autorit, jako byli učitelé, notáři a kněží. Ani běžní obyvatelé ale nebyli jen pasivními příjemci ideologie svrchu.

„I ti takzvaní malí lidé uměli ovlivnit, co se děje, a to tak, že udávali své bezprostředně blízké sousedy, přátele, lidi které znali. Většinou s vidinou nějakého materiálního zisku. Ale uměli samozřejmě vstupovat do toho procesu tím, že například žádali výjimku pro takzvaného svého Žida nebo svého Roma. Anebo že se ptali místních kněží, zda je opravdu to, co se děje, křesťanské,“ dodává Kubátová.

S jakými materiály Kubátová pracovala? Připomínají si dnes Slováci svou minulost? A vidí v ní Kubátová nějaké paralely s dneškem?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.