Štatlař Eda hostuje ve VVV. Tentokrát se známou pověstí

Josef Mathauser Praotec Čech na hoře Říp
Josef Mathauser Praotec Čech na hoře Říp
0:00
/
0:00

Virtuální uličník Eda je dobře známý těm, kdo znají Borka Kapitančika z jeho předchozího angažmá. Tohle Borkovo druhé, tisíckrát lepší Já, se na nějakou dobu sice odmlčelo, ale teď se propašovalo do pořadu Vesele i Vážně o Víkendu. Od pátku do neděle se Eda Štatlař postará vždy po 14:15 o exkurzi do světa hantecu. Tentokrát si k pobavení posluchačů vybral dobře známou pověst, které se v jeho podání jmenuje Vo prafotrovi Čechovi.

V oldový domovině Slovanů, kósek od Visly, kempovali aji dva bráši – Čech a Lech, voba s komplet famílijema. Daně nikdo nekajloval, fišle jim tam hópaly na gril samotný, ovšem - paradajsový to všecko bylo enem dokavád hajfice náhodó nezgómly bildny v importovaným Vougu z Říma.

A hnedka: „Divé se, tato - tato šmetyna, jaký má oryngle a ten vyladěné kožich…už sem ho viděla na Mařce…no, ta si ho spichla z bobra, co tady na pryglu ulovil její staré…a jak si to můžó lajznót, co my, řádný členky Svazu Slovanek…a já chcu letos v letě nekam na Západ!“ a už to valilo - brykule si trhaly občanky a kořeni se začali meltit. Čech s Lechem aby měli v baráku klid, zahájili průzkum terénu.

GPSky v těch járech neměly aktualizovaný mapy, tak ten véšlap vzali na blind. Každé si vzal svoju famíliju na befél, do baťohu napakovali poslední štrycle chleba a vzali traťovku. Valili hvozdama, okolo vasrůvek, jeden den, dva, tři, vosumnáct, stodvacet, Forest Gamp bledne závisťó a najednó, skoro za tmy – dosmykovali pod takové velké bergl. Vypadalo to jak skopčácká helma a nekde tam byla turistická značka „Řepa“…teda „Říp“.

Roštěnky, ty byly vyfluslý už dávno, ty se nechávaly akorát vozit volama, kalósci nohy samé puchéř, tak si řekli: „…a tak co, je to tadyk fraj, uvolníme bundířa, složíme haksny, no.“

A najednó bylo ráno, Zoncna začla rumplovat, Čech, asi jak měl tu prostatu nějakó divnó, tak se probudil jako první, vyšóral se na vrcholek toho kopca, hodil čučku vokolo a hlásí: „Kurňa, děcka, toto je země zaslíbená, zobky a fóglů plná, medem, strdím a škopkama oplývající. Eště to vlastně negómete, ale včera ste hodili finišový metry. Tady se totiž usádlíme!“

No, celá sajtna radovanec, že po nich Čech už nechce, aby si vobrušovali halózky a že ten plac hnedka pojmenujó podle něho a hodili chálku.

V těch oldovéch dobách byly v cajzlovský kotlině ideální klimatický podmínky, takže – fotři kósali sekyrkó oltecový valdece, hoknili na placce, stavěli štatle. Mutry aufpasovaly kindoše, makaly na chálce, uzlovaly hadry a píchaly z nich vohoz.

Famílijí, štatlů aji kastlů bylo fofrem hafo. A to ve finále tolik, že vévoda Lech (von byl takové introvert) najednó hodil kévačku na bráchu, že jako tolik civilizace je na něho cufíl a fičel aji s těma svéma soukmenovcama zase trochem zpátky a azimut Severka.

No…a pak jednó oltec fotr Čech zkéchnul. V betálným vohozu ho fofrem lifrovali velkém kilošům a na čáře mu za pořádnýho rachotu udělali slušné hajcunk. Volební flósky tenkrát eště negómali a jasné vál byl ten, že nekdo tu kingálskó sicnu temperovat musí, a tak vladyci mastili k Lechovi, aby jim jako teda šéfoval.

Jenomže Lech, jak byl líné jak tesilové papaláš, jim hlásí: „Neblbněte borci, sem si zrovna sundal šuflata, nechce se mě vobóvat…a víte co? Já vám hóknu goldnové cunt – bude lepčí, když vám bude náčelníka dělat gómák Krok.“

A jak to bylo dál? To si budete muset prohltnót příště!