Péče o psy ji málem stála zdraví. „Nemůžu pomoci všem,“ říká dnes

Dům Lucie Krzokové Nollové, kde s manželem ve Velešovicích žije, je takový psí ráj. Pro mnohé čtyřnohé obyvatele doslova. Péče Lucie Nollové pro ně byla vysvobozením z pekla, či možná z psího očistce.

Do Tlapek na cestě, jak se oficiálně spolek jmenuje, totiž přicházejí hlavně týraní, nechtění nebo opuštění psi. Často jde o fenky z takzvaných množíren, kde jsou v otřesných podmínkách a těsných klecích bez dostatečné výživy a péče držena chovná zvířata s cílem co nejrychleji „vyprodukovat“ co největší množství štěňat k prodeji.

Nejen proto mají psi, o které se Lucie Nollová stará, obvykle celou řadu zdravotních problémů. Stejně jako fenka Adélka, která se svou paničkou přišla i do dopoledního Apetýtu.

„Měla cysty na vaječnících, hormonální cukrovku, nádory na mléčných žlázách, nemá zuby a nevidí. Navíc jí selhávaly ledviny, přesto jsme se rozhodli, že ji necháme operovat. Pan doktor jí dával jen 20 procent šanci, že přežije. Ale Adélka zabojovala, a i když měla následně komplikace a strávila deset dní na kapačkách, uzdravila se,“ popisuje Nollová potíže, kterými musela asi devítiletá fenka projít.

Udat za každou senu? V žádném případě

Adélku nechali její majitelé pobíhat u domu, ze kterého se odstěhovali a nabídli ho k prodeji. Další tři pejsci přišli ze společného „místa hrůzy“. „Jejich majitelka žila v polorozpadlém domě, množení psů jí evidentně přerostlo přes hlavu, měla tam i několik dalších psů, kteří různě utíkali, rvali se mezi sebou, bylo to tam hrozné,“ konstatuje zachránkyně psů.

Podle toho vypadal i zdravotní stav zvířat. Jedna fenka měla v těle osm mrtvých štěňat, další měla rozdrcené zadní nohy. Všechny tři ale Lucie Nollová vypiplala a našla jim nový domov. Což nebývá vždycky snadné.

„Vzít si pejska, který je starý nebo nemocný není snadné. Málokdo chce pejska, který může za rok zemřít. Proto se takové psy nesnažím za každou cenu udat. Hledám jim nový domov mnohem pečlivěji, aby tam mohli zůstat už napořád,“ vysvětluje Nollová.

Proto se často stane, že zájemce o adopci odmítne, protože nejsou pro vybraného pejska vhodní. Psy se snaží mít u sebe minimálně měsíc, aby je dobře poznala a mohla jim vybrat nejvhodnější nový domov.

„Stalo se, že aktivní rodina s dětmi měla zájem o sedmi nebo osmiletého pejska, který má rád svůj klid a ze všeho nejraději si rád pospí a potřebuje svůj klid,“ dává příklad nevhodného „párování“ psa s rodinou.

Naučit se říkat „ne“

Péči o opuštěné nebo týrané psy se Lucie Nollová začala věnovat po přestěhování na vesnici. Polovinu domu totiž s manželem přebudovali na „psí hotel“. Přitom narazila na útulky nebo spolky, které hledali někoho na takzvanou dočasnou péči.

„Brala jsem si jednoho nebo dva pejsky, zajišťovala jim veterinární péči a nacházela nové domovy. Postupně jsem ale zjišťovala, že takových psů je strašně moc. Najednou jich nebylo pět, ale deset, pak dvacet, lidé se na mě sami začali obracet s žádostí o pomoc. Bylo jich hodně a říkat ne bylo strašně těžké,“ popisuje situaci, která skončila zdravotními potížemi – jejími vlastními.

Péči o pejsky věnovala veškerý svůj čas. Neměla čas na kamarády, známé, ani na manžela a vlastní rodinu. „Měla jsem pocit, že mě ostatní nechápou, byla jsem čím dál protivnější, řešila jsem jen psy. Měla jsem potíže se spánkem a nakonec se mi stalo, že jsem si udělala kýlu a musela jsem na operaci. Asi tři měsíce jsem pak nesměla nic nosit,“ vypráví Lucie Nollová.

Právě tato zkušenost ji naučila říkat „ne“. A naučila se odpočívat. Nastavila si hranice, jaké množství pejsků zvládne finančně i psychicky a pomáhá dál. Nejnovější informace z Tlapek na cestě, včetně informací o pejscích k adopci.