Okamžik se stává cenným, jen pokud si ho všimneme, usmívá se fotografka Dana Ludvíčková

8 fotografií

Tak to je docela otázka, protože když neznám úplně přesně strukturu, tak by to mohla být skladba v dvoučtvrtečním nebo ve čtyřčtvrtečním taktu. A tady podle toho, jak se to tam dělí, tak si myslím, že byla spíše v tom čtyřčtvrtečním taktu.

Dana Ludvíčková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Tomáš Dražek, Český rozhlas

Už se do světa každopádně rozneslo, že jste hudební kariéru ukončila. Nestýská se vám?
Rozhodně ne. Já jsem se na to chystala už delší dobu, dokonce jsem chtěla skončit ještě dříve, jak byly ty složitější časy. Ale počkala jsem, až všechny ty horší časy skončí, abych mohla udělat koncert pro všechny a ukončit kariéru velkým pěkným koncertem, což se stalo.

Čtěte také

Ženy jsou vynikající ve všem. Tak jsem se ujala taktovky, směje se dirigentka Dana Ludvíčková

Takže nemáte teď doma choutky vzít manžela, děti a vnoučata, seřadit je do řady a říct, pojďte, zazpíváme si.
Tak to my si zpíváme, dalo by se říct, skoro každý den a rádi. Ale profesionální kariéra, to je něco naprosto jiného. Je pravda, že mě provázela po celý můj život, vlastně od dětství jsem dělala muziku a určitě ji budu dělat doma dál, ale zabírala zhruba čtyři pětiny mého času a fotografování se mi tam prostě nevešlo.

S koncem hudební kariéry přišla i řada ocenění. Na konci loňského roku jste obdržela Cenu Bedřicha Smetany, je to ta nejvýznamnější cena ze všech?
Já jsem to vlastně ani nezkoumala. Ale vzhledem k tomu, že už ten název je dostatečně vznešený a je to národní cena, uděluje se jednou ročně pro jednoho sbormistra, tak jsem se dostala do úžasné společnosti lidí, kterých si velice vážím. Byla jsem dojatá.

Harmonie, řád, dokonalost, barevnost, to všechno má hudba společného s přírodou. Lidem zprostředkovávám pohled na přírodu zblízka.
Dana Ludvíčková, dirigentka a fotografka

A také jsem tu cenu zvážila, váží téměř tři kila. Chodila jsem s ní v batohu na zádech po Olomouci, kde jsem ji přebírala, a opravdu, když mi ji předávali, tak mi klesla kolena. Ale je nádherná, je to kvádr z křišťálu, uvnitř je vyleptaná múza, takže opravdu velmi vkusná cena.

Čtěte také

Ludvida: „Fotografuji hodně v okolí svého bydliště. Snímky jsou především obrazy mého nitra“

Dirigentská taktovka je tedy pomyslně na hřebíku, ale vy jste naznačila, že hudba je všude kolem nás, prolíná se do mnoha uměleckých stylů, které jsou vám blízké. Co má podle vás hudba společného s přírodou?
Harmonie, řád, dokonalost, barevnost, všechno. Ale mám takový zážitek, měla jsem výstavu v hradeckém infocentru, a přišel za mnou člověk, fotograf, a aniž bychom se znali, tak říká, nejste vy muzikantka? A já říkám, jak jste to poznal? On na to: já to v těch vašich fotografiích vidím.

Přijela jste za námi z Orlických hor, kde žijete v úzkém propojení a kontaktu s přírodou.
To rozhodně. My totiž žijeme na samotě u lesa, ne tak úplně u lesa, ale uprostřed luk a za námi už jsou jen dvě víkendové chaty, ale jinak už tam končí silnice. Takže kdokoliv tam jde nebo jede, tak se jdeme podívat, jestli tam není omylem.

Čtěte také

Fotografka Ludvida: Líbí se mi, když lidé na první pohled nepoznají, co vlastně na snímku je

Vaši dirigentskou taktovku snad poslouchá i celá příroda a květiny, jak se jim tam daří?
Kdepak, to já poslouchám je. A klekám k nim a jsem úplně nadšená, jak to je všechno dokonalé. Stvořitel měl prostě nepředstavitelnou, úžasnou fantazii. To vůbec nikdo z lidí nemůže vymyslet. Teď to začne u mě na zahrádce, protože mám na padesát druhů lilií a nyní začínají rozkvétat. Loni mně vykvetlo přesně 50 druhů a letos doufám, že jich bude třeba 60.

Možná proto jste začala i fotografovat? Abyste všechnu tu krásu, co vidíte a vnímáte, dokázala předat i okolí?
Začalo to asi tak, že jsem několik fotografií dala na sociální sítě, což dělá každý, každý fotí, ale začaly mi chodit ohlasy, že lidem zprostředkovávám pohled na přírodu zblízka. Protože ne každý, kdo chodí do přírody, ji taky vidí. Tedy tím to začalo a jak jsem víc ohlasů, tak jsem začala i víc fotit.

Rozednění|foto:archiv Dagmar Ludvíčkové alias Ludvidy

Okamžik se stává cenným, jen pokud si ho všimneme, říkáte.
Ano, to mám dokonce uvedeno jako motto na svých nových webových stránkách ludvida.cz. Mám to tam přesně takto, protože si myslím, že to je největší pravda. Pokud si něčeho nevšimnete, tak to pro vás neexistuje.

Čtěte také

„Veselý“ plechy. Martin Veselý fotkami rezavých ploch vypráví nevšedně příběhy všedních objektů

A můžeme pozvat i na vaši novou výstavu Kouzlo okamžiku, která je vaší  jubilejní desátou autorskou výstavou. Koná se na Šrámkově statku v Pileticích.
Ano, dostala jsem nabídku od Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti, jestli bych v roubence vystavila svoje fotografie, a já s chutí přikývla. Ale potom mně to začalo vrtat hlavou, protože to je specifické prostředí, kde nemůže viset všechno. Nemůžu tam dát své nové fotoobrazy, kompozice, co dělám, třeba pyramidy a koule. Takže jedině příroda. A pak jsme u toho. Pro koho tu výstavu budu dělat, samozřejmě pro lidi, ale pak jsou fotografové, to je zvláštní skupina, která přírodní fotografie nehodnotí úplně nejvýš. Říkají tomu kalendářovky. Takže já jsem udělala takový kompromis, dala jsem tam fotografie, co i fotograf skousne, ale také pro lidi aspoň tři kalendářovky (smích).

Dana Ludvíčková a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Tomáš Dražek, Český rozhlas

Věříte, že díky vašim fotografiím lidé nakonec uvidí krásu? Nebo s jakým cílem pořádáte výstavu?
Já myslím, že když nabídnu detaily doplněné texty, které se mnou a s těmi fotografiemi souzní, tak že to vidí daleko lépe, než když by si toho všimli u země. Takže nabízím detaily květin, nabízím čmeláka, nabízím vodu, zvláštní struktury, ale potom jsem tam také propašovala několik kompozic – fotoobrazů, ovšem s přírodními motivy.

Fotografka Dana Ludvíčková, Ludvida, s námi dnes byla. Děkuji za rozhovor a ať se vám dál daří zachytávat ony jedinečné chvíle.