Nedotýkat se neplatí. Díla sochařky Evy Kmentové zaplnila Dům umění města Brna

Od konce srpna probíhá v brněnském Domě umění výstava sochařky Evy Kmentové (1928-1980) – výtvarnice, která patřila k předním autorkám české poválečné scény. Narozena ještě za první republiky, Eva Kmentová se začala prosazovat od počátku 50. let. Sama přitom pocházela z umělecké rodiny: její otec vyučoval řezbářství, zatímco maminka malovala na hedvábí a porcelán.

Čtěte také

Na věky otisklá v hlíně. Osudové ženy: sochařka Eva Kmentová

Kmentová vystudovala pražskou UMPRUM – nejprve šperk a poté sochu v ateliéru Josefa Wagnera. A na škole poznala i svého budoucího muže, sochaře Olbrama Zoubka, s nímž po dlouhou dobu sdílela ateliér a přirozeně tedy i paralely v tvůrčím projevu.

Coby absolventka začínala akademicky realistickými díly, záhy se však realismu začala vzdalovat ve prospěch modernistické tvorby. Koncem 50. let tak vytvořila například monumentální sochu Žena na slunci inspirovanou tvaroslovím Fernanda Légera či Pabla Picassa, která dnes patří k její nejznámější tvorbě a již Dům umění rovněž vystavuje. V 60. letech se propracovala až k abstrakci a současně začala rozvíjet svou charakteristickou metodu otisků či odlitků lidského těla. Část její tvorby tak hraničí s osobitou formou konceptuálního anebo performančního umění.

Výstava Eva Kmentová v Domě umění města Brna|foto:Polina Davydenko, Dům umění města Brna

Bohužel, jako u mnoha jiných umělců, hladký tok tvůrčí dráhy Evy Kmentové přerušil okupační rok 1968. V normalizaci zakázek ubývalo a politická cenzura se opět silně přihlásila o slovo. Kmentová se tak přiklonila k volné tvorbě, intimním tématům a sebereflexi. K nepřízni osudu se však přidaly také zdravotní potíže, nadto i těžkosti osobní, partnerské. Eva Kmentová se nakonec dožila pouhých 52 let – v roce 1980 zemřela.

Ženská perspektiva a vzory

Čtěte také

Její umělecký úspěch provázely dvě osobní tragédie. Osudové ženy: výtvarnice Adriena Šimotová

Zdá se, že pro současnou interpretaci díla Evy Kmentové je zásadní mimo jiné feministická, ženská perspektiva. Kmentová patřila k poválečným umělkyním, na které lze poprvé nahlížet jako na specifickou generaci, a stala se tak součástí emancipačního, v jistém smyslu až revolučního procesu, jímž ženy v tvůrčí sféře v polovině minulého století procházely. Podobně jako její kolegyně – pražská malířka a sochařka Adriena Šimotová či olomoucká grafička Inge Kosková – ani Eva Kmentová však o nějakém programovém feminismu nemluvila. Spíš se u ní jednalo o to být součástí zvláštního ženského kolektivu; o schopnost vybudovat si respektovanou pozici na scéně, jejíž rozložení v předchozích generacích udávali převážně výtvarníci-muži; ale zároveň i o zaujetí tvůrčími polohami, které mají blíž k ženskému principu – tedy intimitou, soukromými světy, trváním a kontemplativním tichem.

Výstava Eva Kmentová v Domě umění města Brna|foto:Polina Davydenko, Dům umění města Brna

Paradoxem zůstává, že vzor takové tvorby pro sebe Eva Kmentová našla u muže – sochaře Zbyňka Sekala. Jak v roce 1980 napsala v dopise Jindřichu Chalupeckému: „Kdybych měla říci, kdo mě nejvíc ovlivnil, byl by to asi Zbyněk Sekal. Jeho Konec lesa a Hruď. V Polsku dělá odlitky z těl Alina Szapocznikowová, ale ty jsou mi vzdálené svou dramatičností.“

Hra s veřejným prostorem

Mimo odlitků, plastik, kreseb a dalších vystavených objektů však Kateřinu Hejnarovou fascinuje jiné dílo Evy Kmentové. To do Domu umění sice nemohlo být převezeno, jeho fotografii lze nicméně nalézt v katalogu, který brněnská galerie k příležitosti výstavy vydala. Jedná se o dětské hřiště v Praze, realizované v roce 1961, jako zvláštní architektonický tvar na pomezí sochy a užitého objektu. Obvyklé „nedotýkat se a neničit“ tady neplatí – černobílá fotka zachycuje bosé děti, jak bez ostychu prolézají skrze otvory sochy a po oblinách kloužou dolů.

Čtěte také

Pro Evu Kmentovou byla typická samostatnost a pracovitost, říká Polana Bregantová. Její sochy mají dodnes světovou kvalitu

Stejně jako v případě zábradlí Janáčkova divadla v Brně, Eva Kmentová se koncem 50. let účastnila řady soutěží na umělecká díla ve veřejném prostoru. Dětské hřiště však o povaze autorky a zřejmě i objednavatelů vypovídá ještě jinak než okrasné bazénky či důstojná sousoší. Nabídnout sochařské dílo k ochytání dětským ručkám – a okopání botkám – vyžaduje dávku pokory a nadhledu, smysl pro lehkost a hru. Je zde na jedné straně hodnota práce vyhledávané sochařky, na straně druhé ale i vědomí skutečnosti, života, který tolik potřebuje plynout přirozeně. A zvláštní vůle k polidštění.

Ostatně taková, s jakou brněnskou výstavu vytvářeli kurátor Tomáš Pospiszyl a architekt Dominik Lang, když do prostoru zakomponovali nejrůznější místa k dotýkání a odkazy na prostředí, v němž tvorba Evy Kmentové vznikala.

Výstava Eva Kmentová v Domě umění města Brna|foto:Polina Davydenko, Dům umění města Brna

Na rozdíl od poslední velké výstavy Evy Kmentové, která se konala v letech 2006/2007 v pražském Mánesu, se brněnská expozice nevydává cestou retrospektivy, ale spíš výběru klíčových témat a forem sochařčina díla. Jak s námi tvorba Evy Kmentové rezonuje v současnosti? Jak se žilo a pracovalo umělcům v prostředí socialisticky centrálně řízené kultury? A jak se – ještě z jiného úhlu pohledu – žilo ženám-umělkyním?

Tyto otázky se snaží zodpovědět výstava v Domě umění, ale i její doprovodné akce, jako jsou komentované prohlídky anebo architektonické procházky po Brně. Možnost návštěvy bude mít publikum do 19. listopadu 2023.