Martin Stöhr: Vánoční fejeton

22. prosinec 2023

Každý rok už od pozdního léta trnu. Ozvou se mi zase z rozhlasu, abych v Zelném rynku přednesl Vánoční fejeton? Průběžně si dělám rešerše, značím si nápady, toužím exponovaný text stvořit co nejodpovědněji a nejkrásněji. Už za mírného srpna začínám snít o dojemných, ideálně zasněžených námětech.

Moji milí, ovšemže, dělám si blouznivou legraci. Ve skutečnosti se od pozdního léta pošetile modlím, ať na mne celý svět zapomene. Ať vůbec žádné svátky nejsou. Prosím nebesa, abych mohl usnout a jakýmsi zázrakem procitnout až na začátku ledna. Zvěčnělý brněnský básník Karel Křepelka nejednou připomínal, že se kolem Vánoc cítí jako by „sežral žárovku“. To bych mu podepsal. Mělo to své důvody, lidské srdce má vždycky svoje důvody, ale zde nám to zrovna nepasuje, tak to nechme být. Nic nevím, nic si neznačím, nic mne nenapadá, nic jsem nenalezl, leda ztratil… Svou oblíbenou šálu, ale z kusu hadry námět neupleteš. Jindy bych v nouzi zalistoval ve svých denících, ale to vůbec nemá cenu. K Vánocům tam není nic, leda letopočty a smutné, bílé vynechávky.

Bylo to předloni? Nebo ještě dřív? Seděli jsme s docentem Králíčkem v jeho podkrovním bytě přecpaném knihami, obrazy a vzácnými artefakty a on mne v tom epesním kumštkabinetu, tváře se tajemně, ponoukl povyjít ještě o podestu výš. Měl tam takový robustní rondel, alpakový stojan na vánoční stromeček, nějakým klíčkem tu věc natáhl, začalo se to i s ozdobenou jolkou točit a břinkavě vyluzovat koledy. Byl jsem poučen, že jde o pozůstalost z rodiny hudebního skladatele Pavla Haase. Seděli jsme mlčky u té starosvětsky roztočené krásy a myslím si oba představovali, jaká asi panovala nálada v kruhu asimilované židovské rodiny, jak dobrá byla jejich nálada na ty šťastné a veselé na samém konci třicátých let. Že se něco ošklivého strhne, muselo být jasné i tomu největšímu ignorantovi. A bylo to hořce jasné i nám.

A pak jsem kráčel od Králíčků dál, na návštěvu do obyčejného panelákového bytu. A v něm bydlí mladá rodina, a když jsem se loučil, pravil mezi dveřmi novopečený tatínek: „Já si do příštího roku přeju jediné – světový mír…“ A bylo to vysloveno s úzkostí nijak netajenou a do pár týdnů bylo po míru a na Východě začala další velká válka a tak dále…

V nejznámější koledě se zpívá: „Goliáš obloupen, veselme se, člověk jest vykoupen, radujme se…“ Jako malý ministrant jsem si myslel, že se tam zpívá „Goliáš ho houpe“, jako že ten zlý obr ze Starého zákona zkrátka houpe dítě, Ježíška, že je to takové radostné popsání „betlémského nebe“, v němž si lev s beránkem může klidně hrát už zde, na zemi. Dnes se mi to nezdá jako úplně ignorantské přeslechnutí. A vykládám si ho asi takto: Zlo se v podobě roztlemeného dobračiska rádo nasáčkuje všude. Asi nejraději do míst, kde čerta nečekáme a snadno ho přehlédneme. „Já tu ani nejsem, já tu jen tak kolébám…“

Celý fejeton si po dobu čtyř týdnů od publikace poslechněte v přiloženém audiu.

autor: Martin Stöhr
Spustit audio

Související