Marcela Neužilová: Kroupy

V Pozořicích u Brna máme zahradu a chatu. No, chatu... Dnes už pročervotočelý domeček, který kdysi maminka na Výstavišti před mnoha lety objednala. Prý to přišlo z Ruska, kde v tom lidé skutečně celoročně bydleli. Ale i tehdy asi jen ti movitější, protože jsem tam opravdu na vesnicích viděla i zemljanky. Zažít v tom ruskou zimu a vyváznout zdráv – to jsem si nedokázala představit u této kombinace jakýchsi tenkých smontovaných prefabrikátů s kousky úzkého dřeva a skla oken a vchodových dveří. Protože když tam chtěl člověk přespat, musel topit už od chladného podletí, a  to velmi opatrně. 

 Ale pro nás to tehdy bylo taky něco! Konečně jakési tusculum pro snění a odpočinek, ale i skrýš pro spoustu věcí, které se při zahradničení sejdou. I když pro nářadí jsme pak už měli úkryt. Léta jsme asi brnkali na nervy pořádkumilovných kolemjdoucích, kteří viděli na holé terase před chatou spoustu věcí, které se dovnitř nevešly. Hyzdilo to určitě pohled na  úpatí Kněží hory, která povlovně vybíhala nad zahradou.

Vedla po ní stezička mezi vonícími rostlinami a ukrývala hnízda bažantů. Mnohokrát v noci přelétali i k nám. Kolem „hory“, vlastně jen vyvýšeného kopce, vedly polňačky. Vlevo na Větřák, vpravo na lány polí, nazývané Bílé hlíny,  které se táhnou až na Jezera, dnes součást Pozořic. Bílé hlíny zůstaly zachovány, i když pokus stavět zde byl několikrát.

Provonět se na Kněží horu, mít nad sebou jen nebe, které se rozlévalo široko daleko, už to byl zážitek. Což teprve, když zrak spadl níž a plul k Rékoví, lesu, kterým protékal potůček, a vedla k němu hluboká úvozová cesta, myslím, že jediná nezničená v kraji. Nechat se pak znovu vznést výš, průzory dohlédnout  na modrou siluetu Pálavy – byl jsi jako ve stavu beztíže nebo ptáka, který může vzlétnout kamkoli nad obzor. 

Jak pršela léta, místo bažantů a stezičky je teď na Kněží hoře posezení na lavičkách, ale celý krásný kus přírody je zachován. A vede tudy naučná stezka dál a dál. Potůček se probublává do kovalovského biotopu.

S dešti proměn, které padaly nejen kolem střechy chaty, se v člověku přemílají obrazy toho dnes a dřív. Jak se vše střídá, mění, nebo jak to člověk mění či vše taky člověka mění.

Jen ta naše zahrada. Dřív se tady říkalo na panském, po první světové válce to rozprodali chudým. Moje babička a dědóšek to koupili. Já jsem ještě na poli odebírala posečené obilí, než nám to dali a vysadili jsme zahradu. Dosud žije několik stromů, které jsem s dědóškem sázela. Košatí se, nebo už odcházejí.

 V chatě nejvíc pobýval můj tatíček, který zde psával. Každé místo i v okolí mu bylo drahé. Vystupovali jsme spolu na Jezera, po hrázi přicházeli ke kapličce sv. Františka, z níž zvonívalo klekání. „Tvůj prastařeček chodíval zvonit. Žil i s prastařenkou v pastoušce, byli moc chudobní,“ ukládal do mé paměti s ostatními vzpomínkami. Jezeráci si kapličky váží, postavili místo původní dřevěné krásnou zděnou. A na Porciunkuli zde bývá mše svatá se vzpomínkou na tohoto světce, „prosťáčka Božího“, jak se mu říká, milovníka přírody. Tatíček po něm dostal jméno.

Jako bych slyšela houf kluků, kteří o Velikonocích, kdy „zvony až do Vzkříšení odlétají do Říma“ místo klinkajícího zvonečku odklepávají dřevěnými klepači klekání a za pochodu dědinou přitom zpívají: „Póledně zvónime, Jídáša hónime…“ Nejstarší má koš, do kterého na závěr dávají lidé dary. O ně se pak musí koledníčci spravedlivě rozdělit. Už to není, ale nezapadlo to nenávratně do země, vzduch je tím stále naplněn.

Tatíček byl hrdý na své rodiště. Nikdy neřekl, že pochází z Pozořic, vždycky z Jezer. Jak radostně by asi přijal přestavěné, kdysi ubohé domky, upravenou náves i to, že mívají o Vánocích slámový Betlém, na který se sjíždějí podívat z celého kraje. Ale i Pozořice si váží svých rodáků, do kterých Jezeráky zahrnují. Připomínku sochaře Metoděje Kocourka i mého otce najdeme nejen na krásně zrenovovaném náměstíčku. Dědóšek by určitě řekli (my jsme ještě onikali): „No, to je kór nébl!“ (...)

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.