Manželé Bauerovi z Jaroměře po posledním americkém turné darovali všechny loutky do místních muzeí
Budeme si povídat o loutkách. Musím říct, že na dnešního hosta jsem se opravdu moc těšil, protože mám loutkáře Bauerovy z Jaroměře moc rád. Oni nejen, že udržují tuto naši krásnou tradici loutkového divadla, ale byli nedávno opět v Americe, tuším počtvrté. A hráli divadlo tamním československým komunitám, stejně jako před lety v Austrálii a Novém Zélandu.
Roman Bauer, principál Boučkova loutkového divadla v Jaroměři, nám o tom všem bude vyprávět. Nevím, jestli to můžu říct, ale jsi letošní šedesátník. Moc blahopřeji k jubileu. Byl nějaký velký dárek?
Děkuji. Bylo to zajímavé tím, že jsem zarytý ateista, ale šedesáté narozeniny jsem slavil na české misii v americkém Chicagu. A na té oslavě byli dokonce dva misionáři, jeden český a jeden slovenský. Takže jsem oslavil se dvěma faráři své šedesátiny v Chicagu, ač ateista.
To se ti může povést jedině v Americe. Tak nám pověz, jaká byla Amerika?
Byli jsme tam na jaře šest týdnů a bylo to naše poslední turné. Protože jsme si řekli, že už bylo dost Bauerových v Americe. A za druhé jsme měli už domluvena dvě místa, kde jsme nechávali naše loutky, se kterými jsme po Americe jezdili. Tak se musíme pochlubit tím, že máme své loutky hned ve dvou muzeích v Americe.
Tohle turné tedy bylo vaše čtvrté po Americe, páté zaoceánské a také poslední americké. Plánované ale bylo dlouho dopředu.
Bylo plánované na rok 2019, ale řekli jsme si tenkrát, vždy jezdíme na podzim, tak pojedeme až na jaře. Ovšem přišel rok 2020, přišel covid a my jsme potom čekali, až se všechny restrikce uvolní, abychom neměli žádné problémy. Nechtěli jsme tam se podrobovat nějakým testováním a hledat ta centra testovací centra a tak. Takže proto bylo turné až teď letos na jaře.
Loutky mají moc sdělit dětem příběh, i když nerozumí řeči, ve které je vyprávěn. Americké děti uměly česky jen ahoj, aby nás pozdravily.
Roman Bauer, principál Boučkova loutkového divadla
A vaše úžasné loutky jste vždy v Americe nechávali, je to tak?
Loutky jsme do Ameriky dovezli, divadélko jsme vždy vyráběli až na místě. A při každém turné, tentokrát to na nás čekalo v Oaklandu, to je hned vedle San Franciska, jsme si tam loutky vyzvedli. Takže jsme se do Ameriky museli vlastně pro ně pokaždé vrátit. Ovšem teď už zůstaly za oceánem definitivně.
Čtěte také
Kde jste byli v Americe tentokrát?
Začínali jsme v Oaklandu, to znamená, letěli jsme do San Francisca, pak do Filadelfie, do Chicaga, z Chicaga jsme si odskočili do Cedar Rapids , kde je České a slovenské národní muzeum a knihovna. Tam jsme nechali sadu loutek z naší Zubejdy sollimánské. Z Chicaga jsme dál frčeli do Washingtonu, musím se pochlubit, tam jsme hráli na českém velvyslanectví. A potom dál do Baltimore a Atlanty, kde jsme turné zakončili naším vystoupením v Centru loutkářského umění, kde jsme pak nechali zbytek loutek. Staly se součástí expozice a badatelského oddělení.
Hráli jste opět pro českou komunitu v Americe, nebo jak to je?
Ano, hrajeme vždy pro českou a slovenskou komunitu. Neumíme anglicky, ale třeba ve Filadelfii, kde ředitelka české školy učí na soukromé americké škole, jsme hráli pro asi sto malých Američanů v češtině. A představení mělo obrovský úspěch, stejně jako před lety, když jsme hráli v Charlotte, takže jsme si to vyzkoušeli. Loutky mají zkrátka moc sdělit dětem příběh, i když nerozumí řeči, ve které je vyprávěn. Ty děti uměly česky jen ahoj, když nás pozdravily.
Byla tam i nějaká setkání s vašimi přáteli?
Celé turné bylo založeno na setkání s přáteli. Počtvrté jsme byli v Oaklandu, u Šoltysů jsme byli už potřetí ubytovaní, ve Filadelfii jsme byli tedy poprvé, tam jsme nikdy nebyli, ale bylo to velice příjemné. V Chicagu česká misie, ateista spí v kostele, takže to bylo také hezké. Tam bylo zajímavé setkání s honorární konzulkou Slovenské republiky, která vede tamní muzeum, Cecilia Rokusek. Ta se spolupodílela na našem turné i finančně. A potom Baltimore, zase známí, a v Atlantě máme kamarády, u kterých jsme byli už počtvrté. Tak samé setkání s přáteli.
Turné jsme zakončili v Centru loutkářského umění v Atlantě, kde jsme nechali loutky. Staly se součástí expozice a badatelského oddělení.
Roman Bauer, principál Boučkova loutkového divadla
Co patřilo mezi ty největší a nejsilnější momenty a zážitky z turné?
Setkání se všemi přáteli bylo hodně emotivní. A pak taková zajímavost, osobně jsme poznali pana Hasila, což je předloha Krále Šumavy. On bohužel mezitím, než my jsme se stačili do Ameriky vrátit, zemřel. Ale právě v den mých šedesátých narozenin jsme se mu byli poklonit na hřbitově u jeho hrobu. Naproti, v další části hřbitova, má hrob Al Capone, takže tam jsem se musel podívat také. Ale těch zážitků bylo víc. Hraní ve Washingtonu na českém velvyslanectví, což se také každému nepovede, nám udělalo velkou radost.
Čtěte také
Niagarské vodopády jste prý viděli?
Niagarské vodopády, to byl velký punk. My jsme chtěli Niagarské vodopády vidět, ale bylo na to strašně málo času. Takže jsme cestu k Niagarským vodopádům z Chicaga a zpátky, je to asi 1 900 km, absolvovali za 24 hodin. Ale bylo to fantastické. Dali jsme to. Byli jsme překvapeni, že Niagarské vodopády jsou uprostřed města. A také se nám nezdály až tak veliké jako na fotografiích.
Jak se vlastně obecně daří dnes loutkovému divadlu?
Tak i tak. Loutkovému divadlu se daří dobře, budově loutkového divadla se už nedaří tak dobře. Teď se řeší, co s tím bude, ale musím říct, že v Jaroměři jsou naše představení stále velmi navštěvovaná, takže je to super. Hrajeme pořád. Pravidelně, vždy jednou za měsíc v neděli dvě představení. A v prosinci hrajeme dokonce dvakrát. 17.12. úplně novou pohádku, a potom už tradičně na Silvestra jsme snad poslední kulturní představení v Jaroměři.
Tradice loutkového divadla v Jaroměři patří k těm nejstarším, je to tak?
Patří. Nejsme úplně nejstarší, ale náš soubor byl založen v roce 1921. Někde bychom dokonce našli rok 1918, ale bereme jako svůj vznik letopočet 1921.
Divadelní soubor BOĎI Jaroměř. Počátky loutkového divadla v Jaroměři se datují rokem 1918 a jsou zcela neodmyslitelně spjaty se jménem Rudolfa Boučka. První scéna byla v sokolské tělocvičně, ale již v roce 1924 získal soubor samostatnou budovu. Rodinné loutkové divadlo, to je to, co je baví a co jim jde velmi dobře. Dokonce ta divadélka začali shromažďovat. A kdybyste o nějakém věděli, byli by velmi potěšeni.
Romane, vy ovšem tradičně vždy také rozsvěcíte v předvánočním čase váš dům!
Čekal jsem to. Ano, jasně. Spousta lidí už to ví, jiní to neví, máme osvětlený dům, ovšem ne rekordně, máme osvětlený dům normálně. Zakládáme si na tom, že tam máme vlastnoručně vyrobený betlém v životní velikosti, do kterého každý rok přidáváme dvě figury. Máme tam i Ježíškovu kancelář, kde se píše nekonečný dopis Ježíškovi. Tak se přijeďte podívat. Rozsvěcujeme pravidelně první adventní neděli, to znamená letos 3. prosince v 17 hodin.
Moc děkuji za pozvání nejen do divadla, ale i k vám na adventní a vánoční atmosféru či náladu. Naším hostem byl Roman Bauer, loutkář a principál divadelního souboru BOĎI Jaroměř.
Související
-
Loutky hrají ve Smiřicích nepřetržitě od roku 1926. Kašpárek...
Každý z nás určitě alespoň jednou navštívil loutkové divadlo. Ať už jako dítě, nebo jako rodič doprovázející svou ratolest. Loutky ají u nás svou tradici a ve výcho...
-
Loutkové divadlo v Dobrušce není jen historickou záležitostí. V tradici pokračuje soubor Svět loutek
Loutkové divadlo mělo zvláštní postavení v našich dějinách již od národního obrození. Dřevění panáci si získávali srdce diváků v českých městech i na vesnicích.
-
Náchodští loutkáři slaví jubilejní 70. divadelní sezónu a zvou vás na unikátní Jiráskovu Lucernu
Náchodská loutková scéna Dětem pro radost slaví jubilejní 70. sezónu a při té příležitosti zve své příznivce na čtyři mimořádná večerní představení loutkové Lucerny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
