Malíř experimentující s materiálem. Betony Pavla Duška oživují ulice: Ale je to normální guerilla

8 fotografií

Když jsem si prohlížela vaše práce, tak si vlastně nejsem úplně stoprocentně jistá, jestli vás můžu představit jako malíře.
Určitě jsem začínal jako malíř. Nebo respektive začal jsem stříkat něco na ulicích, a to se postupně vyvíjí. Já si nemyslím, že v současné době je je úplně stoprocentně namístě ohraničování jako malíř nebo sochař. Protože doba je taková, že nám umožňuje mnoho experimentů a většina mnoho umělců je z velké části intermediální. Takže jsme asi malíř experimentující s materiálem.

Pavel Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Vy jste nás přišel také pozvat na výstavu s názvem Aksamitová místa, kterou chystáte od 29. září v Galerii výtvarného umění v Náchodě. Bude to vaše první výstava v Královéhradeckém kraji?
Myslím, že v rámci poškolního působení ano. Teď doufám, že jsem na něco nezapomněl. V mé tvorbě po absolvování školy došlo k takovému zlomu v momentě používání odlišných materiálů. Od té doby mentálně počítám nějaký počátek toho, co je prezentovatelné veřejnosti.

Chci, aby má díla měla schopnost, právě i díky onomu betonu, splynout s rázem daného města. Tedy většina těch realizací je ilegální.
Pavel Dušek, výtvarník

Hodně pracujete třeba s betonem, jsou to betonové reliéfy, na beton i malujete. Čím vás oslovil právě tento materiál?
S tím betonem, který se v mé tvorbě objevuje teď paradoxně nejčastěji, je to trošku komplikovanější. Na ulici to byla nějaká forma streetartu, zároveň jsem k tomu ještě maloval nějaké papíry. A po škole jsem měl vnitřní touhu vrátit se zpět na ulici. Z mého pohledu ve veřejném prostoru nám umění trošičku chybí. A tohle je zajímavá cesta, jak se nějakým způsobem interagovat s veřejným prostorem. Chtěl jsem v podstatě vzít klasický galerijní obrazí, který je křehký a sofistikovaný, a jedna ku jedné ho převést ven, na ulici. A hledal jsem vhodný materiální nosič, na kterém by ta malba ve veřejném prostoru vydržela rok, dva, prostě nějaký delší časový horizont. A právě beton se ukázal jako relativně zajímavá volba. Nehledě na to, že když cestuji, tak prakticky totožný beton já mohu koupit po celé Evropě. A časem jsem se pak z té plochy přesunul do formátu 3D, do reliéfu. To už pak je otázka vývoje nebo posunu, po kterém člověk touží.

Čtěte také

U_mění Hořice 2023. Unikátní „rezavé“ sochy Čestmíra Sušky oživují a proměňují veřejný prostor města

Své betonové obrazy instalujete na fasády domů ve městech, v ulicích, a to nejen v České republice, ale i v zahraničí. Třeba v Benátkách visí vaše práce. Jak se to tak udělá? To přeci nejde, jen tak si vyhlédnout nějaký dům a přidělat na něj svůj obraz? S někým to vyjednáváte?
Snažím se, aby většina mé práce byla relativně nerušivá. Chci, aby ta díla měla schopnost, právě i díky onomu betonu, splynout s rázem daného města. Tedy většina těch realizací je ilegální. Je to normální guerilla. Ale já hledám místa, kde se snažím nenarušovat architekturu, kterou mám moc rád. Vyhýbám se památkovým objektům, ale nějakým způsobem prostě chci fungovat v tom veřejném prostoru. I když je to vlastně stále ve většině případů ilegální.

Tedy je v tom i trocha adrenalinu. Máte zpětnou vazbu, jak dlouho tam vaše díla vydrží?
To je různé. Některá díla tam jsou už roky a jiná na místě vydrží třeba jen 24 hodin. A to je další věc, která mě na tom baví. Že to město žije, samo si to pohlcuje, vznikají nové momenty. Častokrát se mě někdo ptá, jestli mi je líto, když mé dílo někdo odstraní, protože věci, které dělám, jsou relativně pracné a nákladné, oproti standardnímu streetartu. Ale mně se líbí, že to zaniká, žije to a pulsuje. Každý má právo to odstranit, prostě to je život.

Pedagogové na Střezině byli klíčoví, protože dávali svobodu. Snažili se rozšiřovat obzory a podporovali zvědavost a touhu objevovat.
Pavel Dušek, výtvarník

Každý má právo to odstranit, odnést si vaše dílo domů a vyzdobit si svůj interiér?
Respektive, když se to odstraňuje, tak je to dobře vymyšlené, že to vlastně odstranit, aniž by člověk nepoškodil to dílo, nejde. Lze odstranit danou věc, aniž by člověk poškodil ten dům, ale nelze to odstranit, aniž by nepoškodil samotné dílo.

Čtěte také

Prostor pro radost, českou kulturu a umění už 45 let bedlivě střeží ZUŠ Střezina v Hradci Králové

Vy jste začínal svoji výtvarnou kariéru na Základní umělecké škole na Střezině v Hradci Králové. Jak na tu dobu vzpomínáte? Prý vás museli trošku nutit, abyste tam chodil. Je to tak?
V tom hodně nízkém věku mě asi trošku nutili, protože jsem měl takové vzpurnější tendence, ale strašně rád na to vzpomínám. Kdyby nebylo Střeziny, tak bych se tomu asi tolik nevěnoval. Protože pedagogové, které jsem tam potkal, byli klíčoví v tom, že dávali svobodu. Zejména Marek Bělohlávek byl absolutně klíčový v mém formování, protože on v podstatě vůbec neříkal, co mám dělat. Snažil se rozšiřovat obzory a podporoval v nás zvědavost a touhu objevovat. Což je v momentu budování si vztahu k umění hrozně důležité. Protože člověk nemá představu, jak to má nebo nemá vypadat, ale je nadšený za jakoukoliv novou věc. To bylo hodně důležité.

Mně se líbí, že má díla v ulicích postupně zanikají. Město žije a pulsuje. Každý má právo ty věci odstranit, prostě to je život.
Pavel Dušek, výtvarník

Teď chystáte výstavu Aksamitová místa v Galerii výtvarného umění v Náchodě. Co tam z vaší tvorby uvidíme?
Jsou to všechno díla z letošního roku, spíše střední a menší formáty betonových reliéfů. Poslední dva roky se věnuji tématu modernistické architektury a modernistických principů přemýšlení nad prostorem. Takže jsou to v podstatě interiéry vykonstruované na bázi vzpomínek na modernistická místa, která pak podobně jako muzikant "džemuju" v hlavě a vytvářím nový průhledy. To všechno je v kolorovaném betonovém reliéfu. Na některých místech nechávám syrový beton, který pak podpoří zase kontrast s tou barvou. Já mám rád, když nevisí jen obrazy na stěnách, ale instalace může podpořit dojem z toho díla. A tady budou takové sametové panely, samet je velmi měkký materiál a vytvoří příjemný kontrast mezi syrovým betonem a stěnou, která je sice studená, ale vedle ní samet na zaoblených profilech. Doufejme, že to podpoří dojem z díla.

Jana Kudyvejsová a Pavel Dušek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Vernisáž se uskuteční v pátek 29. září, výstava bude otevřena do 3. prosince. Co až vás přestane bavit beton? Máte už vyhlédnutý nějaký další materiál?
Po pravdě řečeno, beton už mne trošku přestal bavit. A teď začínám experimentovat třeba s a-krystalem. To je dvojsložkový materiál na akrylové bázi a výsledkem je něco jako plast. Výhodou je, že je velmi lehký a výborně nabírá barvu a pigment. S tím teď pracuji. A dochází i k nějakým svařovaným železným, zrezlým věcem, je to všechno ve fázi experimentů se rzí. Já se to snažím nějak pochopit, naučit se, vychytat, abych s tím byl spokojený. Na přelomu roku jsem také odléval první bronzové reliéfy. Tak uvidíme.

Tedy všechno možné, jen ne plátno.
V tuhle chvíli ano, ale já bych plátno úplně nezatracoval. Momentálně mne neuspokojují jeho možnosti, ale rozhodně si zase něco rád namaluji na plátno. Klidně.

Zveme ještě jednou na výstavu do Náchoda, která se otvírá v pátek 29. září. Všechny poval výtvarník Pavel Dušek. Moc děkuji za rozhovor.