Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, 2. díl

Ž: Želvíra, želva (přes 100)
B: Bertík, papoušek (skoro 80)
I: Iris, kočka (asi 4)
R: Ričinka, štěně (4 měsíce)
M: maminka Lenka (43)
T: tatínek Vašek (45)
J: Jakub, syn (8)
D: Dora, dcera (16)
a další

Ž: Pokud mám vysvětlit tady těm našim mláďatům – Iris a Ričince – to, co se stalo, než se narodily, musím je pozvat ještě trochu dál do historie. Je dobré vědět, že pro lepší pochopení jedné události je výhodou znát všechny možné souvislosti.
B: Máš prrravdu Želvírrro. Koukám, že ani Irrris neprrrotestuje.
I: Náhodou mě to zajímá. Přece nebudu za hloupou, až se o tom bude někde mluvit.
B: Chytrrrá holka.

Ž: Dvacet pět let – tedy čtvrt století – je dlouhá doba. Ale je to nic oproti celému jednomu století. Před sto lety začala moje dobrodružná cesta do naší rodiny. A před sto lety, roku 1914, začala jedna veliká a moc ošklivá válka. Lidé si připomínají sté výročí jejího vypuknutí. To proto, aby nezapomněli. I když… Najdou se hlupáci, kteří dělají, jako kdyby tahle válka nebyla. Jako kdyby ohromné utrpení milionů lidí i zvířat nikdy nebylo…

Ž: Téhle válce lidé říkali Velká válka. Později Světová válka. To proto, že zasáhla světadíly a oceány skoro po celé zeměkouli. Proto, že proti sobě bojovali vojáci z celého světa.
B: U nás v amazonském prrralese v Brrrazílii o ní nikdo neslyšel. Ani můj táta, ani můj děda ani prrraděda o ní nikdy nevyprrrávěli. Po řece Amazonce k nám o té válce žádná zprrráva neprrronikla.
Ž: Jsou šťastná místa na zeměkouli, kde dokonce až doteď nikdo neví nic o světových válkách, ale ani o rádiu a televizi, mobilech nebo počítačích. Domorodci i příroda si tam žijí po svém.
B: Zprrrávy se posílají bubnováním nebo třeba kouřem z ohně. Žádné noviny – jako támhlety v koutě – tam neznají.
R: A na co malí pejsci chodí čůrat?
B: Ááá, tady se někdo prrrobudil.
R: Já nespala, já jen odpočívala se zavřenýma očima.
B: Už se ti chce?
R: Ještě ne. Já jen chci vědět, kam pejsci chodí, když tam nejsou noviny. A taky chci vědět, jak to bylo dál.
B: Noviny tam prrravda nemají, ale okolo je celý prrrales. Můžou si vybírrrat.
R: Aha. A kdy už začne to tvoje dobrodružství, Želvíro?
Ž: Neboj, za chvíli se k tomu dostanu.

I: A jinde na světě lidi před sto lety znali noviny? Nebo rádio a televizi?
Ž: Tištěné noviny znali. Rádio, vlastně rozhlas – ten tehdy ještě nebyl. Jen film a fotoaparáty. Ale třeba ledničky – ty lidé už používali. Ovšem většinu současných moderních vymožeností tenkrát ještě neznali.
B: Žádné bezdrrrátové telefony, žádné mobily. Žádné chytrrré přístrrroje.
I: A co auta?
Ž: Auta, vlaky, letadla a i tanky lidé znali a používali.
B: Dokonce i vzducholodě a ponorrrky.

R: A proč bojovali?
B: To mi taky nejde na rrrozum.
Ž: Jedni měli málo a chtěli víc. Jiní měli víc a chtěli ještě víc. Další měli hodně, zdálo se jim ale, že mají málo a chtěli úplně nejvíc. To byli mocipáni a generálové různých armád celého světa, kteří rozhodovali o obyčejných lidech.
R: I o zvířatech?
B: Samozřejmě. Je to hrrrůza. Když se někde bojuje, tak jsou na tom špatně lidi i zvířata.
Ž: Je to tak. Zvlášť když si někteří blázniví vojáci chtějí vyzkoušet nové zbraně.
I: Tak jako Kubík nový mobil? Nebo počítačovou hru?
Ž: Podobně. Jenomže v počítačové hře může mít každý spoustu životů, ale lidi a zvířata ve skutečném světě mají jenom jeden.
I: I my kočky. Přestože se o nás říká, že máme devět životů.
Ž: Ano, i vy, kočky.
R: Tak už vyprávěj, Želvíro.

Ž: Nám zvířatům je jedno, kde jsou hranice jedné nebo druhé země. V přírodě si žijeme, kde je nám dobře. Já se narodila těsně před tou velkou válkou. Vylíhla jsem se z vajíčka kousek za Terstem.
R: Za trest?
B: Za Terrrstem.
Ž: Terst je město v Itálii. Ale před sto lety patřilo Rakousko-Uhersku. Vlastně se ta země jmenovala Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské.
I: To se nedá zapamatovat.
Ž: Ale dá, i když je to opravdu dlouhatánský název. Pro lepší pochopení je dobré vědět, že Rakousko-Uhersko byla moc veliká země složená z různých království, vévodství, markrabství a tak podobně. Mluvilo se tam proto různými jazyky. Ne všichni si rozuměli a také ne všichni se měli navzájem rádi. Vládl tam císařpán.
I: To je jak z nějaké pohádky.
Ž: Ano, Iris. A ten císařpán neměl syna, který by po něm usedl na trůn. Zato měl synovce…
I: Vždyť to říkám. Takhle přece pohádky začínají.
Ž: Ale jeho pohádkový příběh neskončil pohádkově.
R: A proč?
B: Nejdřív byla pohádka, potom hrrrůza.

Ž: Ten jeho synovec...
I: Jak se ten princ jmenoval?
Ž: Nebyl princ, ale rakouský arcivévoda, následník trůnu. Měl po císaři Františku Josefovi usednout na trůn. Jmenoval se František Ferdinand d´Este. A tenhle arcivévoda s manželkou Žofií jel z Chlumu u Třeboně…
R: Chlum u Třeboně? Tam jsem přece byla v útulku!
B: Ano, Riči. Tam si tě naši vybrali. Ale nech Želvírrru vyprrrávět.
R: Oni taky jeli z útulku?
Ž: Ne, Ričinko. V Chlumu měli zámek.
I: Ale proč ho měli v Česku, když byli z Rakouska?
B: Prrrotože… Vlastně prrroč, Želvírrro?
Ž: Přece jsem říkala, že Rakousko-Uhersko byla veliká země složená z různých království a tak podobně. A zhruba na území dnešních Čech se tehdy rozkládalo Království české. Jeho hlavním městem byla Praha.
R: Naše Praha?
B: Ano. Naše Prrraha, kde teď bydlíme.

Ž: Tak tedy arcivévoda František Ferdinand d´Este se svou manželkou odjeli z Chlumu do Sarajeva, což bylo město na opačném konci tehdejšího Rakousko-Uherska…
B: Producírrrovat se na císařské manévrrry…
Ž: Přesněji – ukázat se na císařském vojenském cvičení. A to se spoustě lidem nelíbilo, protože všichni nebyli v Rakousko-Uhersku spokojeni. A císařpána a jeho rodinu neměl rád úplně každý. Proto se několik velmi rozzlobených mladých lidí rozhodlo, že následníka trůnu zabijí. A jeden z nich, dvacetiletý Gavrilo Princip, vlastně skoro ještě kluk – kluk ze Srbska, na něj skutečně v Sarajevu spáchal atentát.

R: Co to je?
Ž: Atentát je útok na život nějaké významné osoby. Často je provedený kvůli tomu, jak někdo vládne – kvůli politice, když je někdo s něčím hodně nespokojený.
I: Nebo když je cvok?
B: Jo, když je blázen. Když chce na sebe upozorrrnit. To by se v krrrálovství zvířat stát nemohlo. To není sprrrávné řešení. V přírrrodě se zbůhdarrrrma nezabíjí.
I: Ale já přece lovím myši.
B: Jenomže ty jsi kočkovitá šelma, Irrris, drrravec, ty můžeš. V přírrrodě bys dokonce lovit musela, třeba jako tygrrr nebo orrrel nebo žrrralok. Rrriči je taky drrravec, i když žerrre jenom grrranule nebo psí konzerrrvy.
R: Já mám hlad. A… taky se mi už chce… Chce se mi…
B: Pozorrr! Támhle v rrrohu máš noviny. A v drrruhém rrrohu je miska s krrrmením, což ty ale moc dobře víš. Tak rrrychle!
R: A nevadí, když udělám loužičku na tu sametovou revoluci?
I: Nevadí. To je v pořádku. Já když byla kotě, tak jsem taky nevěděla, co můžu a co ne.
B: O ty noviny se neboj, My vám to s Želvírrrou stejně všechno převyprrrávíme. Ale teď jsme ještě na začátku jejího dobrrrodrrružství, než začala ta Velká válka.