Hončova hůrka v Podbeskydské pahorkatině kdysi vydávala drahokamy

Když se ve Skotnici na Hončovu hůrku přímo zeptáte, zdejší starousedlíci si vás nedůvěřivě prohlédnou, jestli náhodou nejste hledači drahokamů. Nemají je tam totiž rádi. Všechno prý rozkopou, zničí, zdevastují a stejně nic nenajdou.

Hončova hůrka je s výškou 336 metrů nad mořem nejvyšším kopcem v oblasti Podbeskydské pahorkatiny. První písemná zmínka o této lokalitě pochází z roku 1859. Až koncem 19. století se ujal její nynější název. Dříve se jí říkalo Weinhübel neboli Viničný vrch, protože se zde koncem 18. století dařilo vinné révě, nebo také Štajnbruch (Kamenolom).

Už před první světovou válkou zde fungoval lom na pikrit, v letech 1966 až 1967 byl rozšířen do současné podoby kvůli těžbě štěrku při budování komunikace Příbor – Mošnov – Ostrava. Po skončení těžby v roce 1967 začala lokalita pozvolna zarůstat vegetací.

Hončova hůrka ve Skotnici|foto: Artur Kubica

V polovině 18. století byly v okolí Skotnice objeveny železné rudy. Celkem šlo o přibližně 30 minerálů. Nejhojněji zde byly zastoupeny kalcit, dolomit a křemen. Vyskytovaly se zde ale i chalcedon, vzácněji ametyst, křišťál či záhněda.

O Hončově hůrce vypravuje pověst, že v ní v dávných dobách přebývali trpaslíci. A když sopka chrlila oheň, chodili po okolních vsích, sbírali těžké hříšníky a házeli je do jícnu sopky. Na vrcholku hůrky si prý čert vystavěl hrad, ale ten později rozbily balvany, které létaly ze sopky. Čert si tedy postavil další hrad, který ovšem dopadl stejně. Z hradu nezůstalo nic. Na Hončově hůrce zbyly jen díry, ze kterých prý kdysi vylétávaly zmíněné balvany.

Hončova hůrka ve Skotnici|foto: Artur Kubica

Ve skutečnosti prý v době mezi první a druhou světovou válkou šlehaly z vrcholu Hončovy hůrky plamínky – dva až dvacet centimetrů vysoké, které tvořily jakýsi kruh. Místní si to vysvětlovali různě. Faktem je, že tudy z kráteru unikal metan.