Den temnoty, který ukrývá světlo

Devátý av je v židovských dějinách zapsán jako den, kdy byly zničeny oba jeruzalémské chrámy – první roku 586 před občanským letopočtem Babylóňany, druhý roku 70 Římany. Devátý av však připomíná i další pohromy toho dne: mimo jiné vyhnání Židů ze Španělska roku 1492, které znamenalo konec zdejší velké židovské kultury, anebo o 450 let později v roce 1942 začátek deportací z varšavského ghetta. Čtvrt milionu Židů pak zahynulo v plynových komorách vyhlazovacího tábora Treblinka.

Věřící Židé si 9. av připomínají celodenním půstem, při němž se zříkají nejen jídla, ale i vody, kajícnou bohoslužbu provází četba biblického Pláče Jeremiášova a smuteční elegie.

Devátý av však v židovské náboženské tradici nikdy nebyl jen dávnou minulostí, ale v diskusích rabínů a jejich komentářích odkazoval i k současnosti.

„V okamžiku, kdy byl zničen Chrám, se narodil Mesiáš,“ praví výkladový midraš k biblickému Pláči Jeremiášovu. Židovská mystická tradice kabala tento výrok objasňovala jako zrození skrytého světla stvoření pro spravedlivé, které nemohlo být zjeveno žádný jiný den. Proč ne? Protože o 9. avu bylo toto světlo „zakryto slzami.“ Jinými slovy: I ztráta a bolest mohou stát na počátku nové naděje. 

Na jiném místě kabala na základě představy o Božích emanacích jako základu všeho jsoucího vyvozuje k 9. avu další vysvětlení hluboce lidské povahy. V tento tragický, Biblí popsaný den,  nebyl ve světě přísný soud vyvážen milosrdenstvím – a i zde je poučení zřejmé: Nedostatek soucitu a pokory přivolává neštěstí.  

V podobném etickém duchu lze nalézt výrok k smutečnímu 9. avu také v Talmudu. „Každá generace, která nevybudovala Chrám, je jako ta, která ho zničila,“ praví. V této podobě je někdejší zánik centra židovského kultu výzvou k odpovědnosti za vlastní činy tady a teď. Je to ostatně opět Talmud, který uvádí, že „druhý chrám byl zničen kvůli bezdůvodné nenávisti“ – a zde již židovská tradice nezakrytě kárá: Zbožnost bez mravnosti je nejen zdánlivá, ale v důsledku ničivá.

K 9. avu se samozřejmě nevracejí jen věřící Židé.  S odkazem na něj se je možno setkat v poezii, hudbě i výtvarném umění. A jak jsme viděli, i od tradičního judaismu lze při zamyšlení nad tímto dnem dospět ke zcela obecným závěrům. Souhrnně se nabízejí tři:

Za prvé: pěstovat kulturu paměti. Za druhé: nezapomínat, že rozkol uvnitř společnosti ji může dovést k záhubě. A za třetí: I když se zdá vše ztraceno, neztrácet víru v lepší budoucnost.