Chodíme spát se slepicemi, říkají chovatelé Jana a Jan Hruškovi z České Skalice. Mají jich sto
„Impulsem pro chov slepic byla moje maminka, která to má jako koníček,“ říká syn Jan. „Rád jí pomáhám, je to taková terapie. Začali jsme slepičky i dokupovat a něco jsme si i sami vylíhli.“
Jan začínal zhruba z dvaceti slepičkami, ale pak si chtěl koupit něco speciálního,takže pořídil i jiné rasy, třeba francouzské.
Rozdíl v kvalitě vajec prý není, ale v četnosti snášení a hlavně barvě ano. Některá jsou tmavě hnědá až čokoládová. Některá vejce jsou opravdu bílá, to mají leghornky. Klasické červené slepice nosí vajec nejvíc, snášejí intenzivně, ale pak brzy přestávají. Naopak vlašky začínají později, ale pak snáší dlouho.
Mít sto slepic obnáší podle Hruškových starost od rána do večera. Důležité je dát jim ráno najíst a napít, přes den jim nasekají čerstvou trávu, aby měly vitamíny. Dávají jim i mrkev, obilí, pšenici, sypkou směs a vitamíny pro kuřata. Sousedé a známí jim dávají i zbytky jídla.
„Slepice potřebují skořápky, proto je sbírejte a dávejte je těm lidem, kteří mají chov, protože slepice skořápky potřebují dostat zase zpátky do sebe. Je to takový vratný obal. Také žížaly jim občas rýpeme ze země. Tím, že tady přeběhne kuna, tak je večer musíme zkontrolovat a zavřít je,“ říká Jana. „Ani na víkend nemůžeme odjet, protože by nám je kuna sežrala. I když jsme ve městě, tak kuna tady řádí docela intenzivně. Musíte je hlídat. Já má ale hlavně ráda ten pocit, že jsou někde venku, že nejsou v klecích, to mi rve srdce.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
