332. schůzka: Ostrov v zahradách

„Od konce 15. století tady žili vedle sebe kališníci, bratří i novokřtěnci bez vážnějších rozmíšek, a když se tu a tam objevily nad tímto soužitím mraky, byly brzy zažehnány existenčními starostmi, které měli kališníci, bratří i novokřtěnci stejné. Pertold z Lipého, zemský hejtman moravský, byl vrchností k bratřím celkem shovívavou, i když si neodpustil o nich některé hrubé a pohrdlivé výroky, aby dokázal, že ho jejich záležitosti nijak nezajímají a že se za ochránce jednoty nepovažuje: Ten evančický sbor kdybych k čertu dal rozkopati, kdo by mi co za to řekl?“ To vše se dozvídáme od historika, profesora Josefa Janáčka.

Opravdovou ochránkyní sboru však byla jeho manželka Zuzana Černohorská z Boskovic, sama členka jednoty - především její zásluhou se pozvedla situace ivančické bratrské jednoty i hmotně. Podstatně se rozšířily bratrské budovy a bratří ve městě přibylo. Velikost bratrské obce a podpora vrchnosti vytvořily velmi příhodné podmínky k tomu, aby se ve městě mohl usadit poprvé i bratrský biskup. Což byl – jak už víme – Jan Blahoslav. Přesídlení bratrského biskupa do ivančického sboru, to bylo pro zdejší bratří určitě událostí, která svým způsobem musela zaujmout celé město. Posílení bratrské obce by totiž mohlo znamenat porušení dosavadního poměru mezi jednotlivými církvemi ve prospěch bratří. Ozvala se konkurence – novokřtěnci. Ti žili doposud v odevzdané izolaci a udržovali styk jenom s jinými novokřtěneckými obcemi. Teď požádali bratry o disputaci, která by objasnila rozdílky mezi jejich a bratrským učením. Biskup Blahoslav disputaci velkoryse povolil a vyšel novokřtěncům z Ivančic a Znojma natolik, že povolal dobrého znalce němčiny Jana Jeleckého z Fulneka, aby byl při těch rozhovorech jako tlumočník.

„Velmi prostá píseň, jako by kus nějakého traktátu zpíval“ – takové kritické poznámky si Jan Blahoslav zapisoval na okraj písní, které sbíral. Tahle ho odpuzovala svou suchopárností, zatímco v jiné našel slova mnohá velmi neobvyklá netheologická. „Rýmové neslušní, a proto hodně může být pominuta.“ Takové pohoršení znamenalo již takřka jistě, že se do budoucí sbírky onen song vůbec nedostane. „Je příliš dlouhá, a k tomu příliš mnohými tělesnými příklady a slovy naplněná, o víně, fících, et cetera, což v písni vyčítati ne vše přísluší.“ Ani tento popěvek neobstál před cenzorovým přísným zrakem. Všechny ty striktní soudy se týkaly písní pro kancionály, z nich první nesl jméno „Šamotulský“, druhý „Ivančický“, a třetí „Kralický“. Blahoslav sám skládal písně rád a složil jich dost, ale jeho nadání nepřekračovalo průměr. Zavedl do českého verše časomíru, jeho písně mají navenek dokonalý tvar, ale citem se strhnout nedal.

Rozhodně byl Blahoslav lepším redaktorem a korektorem než básníkem. Jeho kolega – biskup Jan Augusta – ten byl na rozdíl od Blahoslava přesvědčen, že všechny jeho vlastní písně jsou dobré a jedna jako druhá zasluhují otištění v kancionále. Pan redaktor (tedy Jan Blahoslav) si dovolil hodně, když některé Augustovy texty přepracoval, upravil, předělal, aniž se dočkal souhlasu páně skladatelova. Páni biskupové měli spolu jakési drobné nedorozumění. Augusta měl za to, že nové vedení jednoty je samozvané, proti platným řádům zvolené. Protože se naskytla příležitost kancionál vytisknout, tak už se nemohlo čekat na další redakční úpravy. Ta tiskárna se nacházela v polských Šamotulech. Za hranicemi proto, že tam měl svou tiskařskou oficínu Alexandr Oujezdský, bratrský emigrant z Litomyšle. Tisk kancionálu začal v lednu 1560 a skončil začátkem června dalšího roku. Byly v něm 754 písně. „Šamotulský“ – tak mu říkáme my dnes, zatímco on na své titulní straně nese název „Písně chval božských.“ Měl úspěch, řečeno dnešním slovníkem to byl bestseller. Okamžitě byl vyprodán – přesto, že podle redaktora Jana Blahoslava se v něm řada písní neměla vůbec objevit.

„Jest ještě více od Augusty složených písní, o nichž dobrá jest vědomost, neb všechny jsou obzvláště sepsány a uchovány. Z nichž kterékoli převzaty jsou do velikého kancionálu, ty všecky téměř netoliko znovu pilně zkorigovány, ale hned jako přelity a to z potřeb nevyhnutelných. Jakož pobožný, rozumný a opatrný čtenář jedny s druhými srovnaje ne nesnadně patří.“ S někdejším kamarádstvím dvou předních postav jednoty bratrské byl konec. Přitom od Augusty se do zpěvníku dostalo z 527 písní celkem 139 kousků, zatímco Lukáš Pražský byl zastoupen 117 písněmi a teprve třetím nejplodnějším autorem byl Blahoslav: 69 písní. „Nemálo jest mezi nimi písní, které by ještě pilníku potřebovaly,“ posteskl si ještě jednou Jan Blahoslav, a francouzský historik Ernest Denis, který se věnoval velmi pozorně právě českým dějinám, si v této souvislosti povšiml, že „kancionály vyhovovaly potřebám citu a obrazotvornosti. Zpočátku asketismus bratří zavrhoval malířství a zpěv; jednou z příčin jejich oddělení od Říma byly obyčeje modlářské: modlitby zpívané cizím jazykem, nádherné obřady, zpěvy, trouby, všechen děj mše, obrazy, ornáty v jejich očích byly jen nebezpečným rozptylováním; oko a ucho bylo ukojeno, ale duše odvracela se od věcí věčných. Znenáhla však začali upouštět od této výlučné přísnosti. Není dost, aby učení upokojilo rozum, musí mluvit k srdci: všechny city melancholie a naděje, povznesení k Bohu, výkřiky bolesti a radosti došly svého výrazu v kancionálech. Zpěvy věřících střídaly se se sbory kněží, dodávaly pobožnosti jakéhosi rázu dojemného a poetického, aniž jí odnímaly vroucí její prostotu.“

Jedním z bratrských skladatelů byl taky Havel Dřevínek. Rodák z Pelhřimova, student na pražské universitě. Učil se na ní v době, kdy ji sám rektor označil jako dům na spadnutí. Dřevínek sloužil u Jana Augusty jako žák a pomocník, správcoval bratrskému sboru v Novém Jičíně, v Třebíči a Dačicích, fungoval jako bratrský diplomat – jeho „specializací“ bylo Polsko. Z Dřevínkova pera se zachovalo 18 písní – patří mezi ně i známý vítězný chvalozpěv vděčnosti za nezadržitelný postup evangelické pravdy, kterou hlásal Jan Hus a po jednom století převzala její štafetu německá reformace.

Jižť Babylón velmi klesá
rány Boží hodně nesa.
Z toho radujte se věrní,
že Bůh zprošťuje vězení
Antikrista, svůdce světa,
jehož jest ukrutnost lítá.
Jižť jest sto let pominulo,
proroctví se vyplnilo.
Mistr Jan Hus odpovídá,
v pravém učení okřívá.
Budiž chvála
Bohu, sláva,
že se zas pravda rozmáhá.
Jižť všech obtížených volá,
kdož spasení svého žádá.
Pojďte ke mně, moji milí,
ze mne plyne pramen živý.
Vám k životu
dám vodu tu,
milostiv na věky budu.
Jižť zjeven syn zatracení,
Babylon blízký zkažení.
Vyjdi z něho pryč, lide můj,
jeho hříchy se nezprzňuj.
Chci jej bíti
věčnou smrtí,
musí ran mých zde počíti.

Slůvko bestseller je doslova: „dobře prodávané“, myslí se zboží. Co se dobře prodává, to by se podle zákonů trhu mělo náležitě nabízet. Platilo to i o kancionálech. Byly vydávány opravdu často. Během padesáti let jich vyšlo patnáct. A to počítáme jenom velká vydání, kromě dalších četných vydání takzvaných lidových. Bývala to kniha nejoblíbenější, ovšem také tištěná s tou největší péčí. Některé vydání jsou skutečnými uměleckými díly, kromě Šamotulského hlavně Ivančický a Kralický kancionál. „Kancionály české,“ napsal historik Erazim Vocel, „co do krásy a zdařilosti obrazů v nich obsažených se vyrovnávají nejvzácnějším toho druhu plodům, jež knihovny a muzea ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Benátkách, Miláně, Bruselu a Paříži chovají. nevím však, zdali se kde nalézá tak velkolepých, ozdobně a skvěle provedených začátečních liter, jakými se zpěvníky naše honosí.“

Takový vyzdobený exemplář s iniciálami si mohl dovolit jenom skutečně bohatý zákazník. 25 až 30 000 zlatých. „Vaše chrámy,“ napsal pozdější učitel v bratrském gymnasiu v Ivančicích v předmluvě k jednomu z kancionálů, věnované Žerotínovi, „zpěvem předčí všecky ostatní. Kde možná poslouchati tak často písně chvály, díků, modlitby nebo poučení? Jaké ohromné to bohatství! Váš poslední kancionál obsahuje 743 písně a co jich ještě nebylo nikdy uveřejněno! Více než jednou tolik! Celé shromáždění zpívá a činně se účastní takto služby boží. Co v žalmech hebrejských zdá se nenapodobitelným, bylo podivuhodně vystiženo v písních vašich. Hluboké bylo mé pohnutí, když je slyšel poprvé! A tyto zpěvy neslýcháme jenom ve sborech veřejných, ale i v rodině, v domě vašem i druhých pánů při modlitbě ranní a večerní před jídlem a po něm.“

Stará bratrská konfesijní škola stála uprostřed ivančických zahrad. Právě v ní začal vznikat vzorný ústav pro vzdělávání bratrské mládeže. A nejenom to: taky se rýsovaly možnosti, že by tu snad. Možná. Třeba. Mohla být založena i tiskárna. Jan Blahoslav se ujal ivančické bratrské školy hned po svém příchodu do města. Jako biskupovi jednoty nechyběla v popisu jeho práce výchova kněžského dorostu. Což se dělo především ve škole. Díky Blahoslavovi však dostala tato škola řád bohoslovecké koleje, a v ní se pamatovalo nejenom na vlastní výuku, ale i na sblížení s praktickým životem, což v bratrském pojetí znamenalo především manuální práci. Neboli stará známá „výrobní praxe“. Už tenkrát. Řemeslo a hospodářství jako součást učebních osnov. Ona to byla vlastně stará bratrská tradice. Blahoslav jí jenom dal pevnou a časově přesně určenou úlohu v celodenním zaměstnání bohoslovců. Například vázali knihy, protože v bratrském domě byla velká dílna sloužící archivu i jiným potřebám. Později pracovali i v tiskárně. Na bohoslovecké koleji studovalo na čtyřicet žáků, což byl úctyhodný počet. Škola byla patrně nejlepší bratrskou školou vůbec, a hlavně dokonalou přípravkou na kněžství v jednotě, ale i pro studium na universitách. Když byla několik let po Blahoslavově smrti přeměněna na skutečné bratrské gymnasium byla její budoucnost nadějná právě důkladným Blahoslavovým základům.

r_2100x1400_dvojka.png

„Snad někdo dí, že já učené a učení chválím: Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění, i umné lidi, ale nechválím těch, ježto učení neb umění zle užívají,“ dozvídáme se od Jana Blahoslava v jeho spisku Proti misomusům. „Jako příklad dím: Chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme, a summou nechválíme zlého užívání dobrých od Boha daných věcí. Dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému velmi zle posloužiti může. Ještě díš snad: Příliš mnoho tomu umění a učeným připisuješ. Ano, dobří muži někteří říkají, že skrze učené v církev jest zavedení přišlo a že by se snad i jednotě přihoditi mohlo. Odpovídám: Ten příliš mnoho umění a učení připisuje, kdož by se domníval, že bez umění sedmera et cetera nemůže pravda Boží, to jest svaté Evangelium kázáno báti. Aneb že by na těch uměních neb učeních záleželo spasení. Ale kdož to praví? Však by musil velmi prostý býti. Já za to mám že hodně a spravedlivě připsáno býti má umění nabytému dávání snadnosti a napomáhání správcům církve a kazatelům úřad jejich konati. Těm zajisté, kteří v slovu Božím pracovati mají, potřebí daru Božího k tomu zvláštního, jenž slove výmluvnost, to jest aby uměli předkládati, učiti, napomínati, vystříhati et cereta, neboť hrozné jest psem němým býti. Prorok dí: Dal mi Pán jazyk bystrý, abych uměl.“

Nejenom jazyk, ale i schopnost číst. Nejenom schopnost číst, ale i schopnost, jež je se schopností číst nerozlučně spojena, a to je schopnost psát. Od roku 1450 v Evropě umocněná schopností tisknout. „Mezi bratřími bývalo vždy hojně spisovatelů“ – toto lichotivé konstatování pochází opět z pera francouzského historika Ernesta Denise. „Počet spisů složených od členů jednoty páčí se skoro na třetinu vší produkce literární v zemích Koruny české za 16. století; znamenitá to účast, pomyslíme-li, že bratří nikdy netvořili více než desetinu všeho obyvatelstva. Od roku 1457 do roku 1620 známe asi 150 spisovatelů vyšlých z jejich řad a více než 500 děl sepsaných od nich – a co jich zmizelo za následující bouře! Seznam neustále vzrůstá a nikdy nebude úplný. K tiskárnám jejich v Mladé Boleslavi, v Litomyšli a v Bělé pod Bezdězem se přidružily později tiskárny na Moravě a zvláště v Ivančicích, z níž vyšla nejslavnější díla, jež kdy tiskem vydala jednota. Některé knihy, vytištěné bratrem Václavem Šolínem směle mohou být postaveny po bok proslulým pracím holandských knihtiskařů.“

Ivančickému bratrskému domu vymyslel Blahoslav krycí název „Ostrov v zahradách“. Proč krycí? Hlavně z ohledu na utajení činnosti tiskárny. Jinak ten „ostrov“ fungoval jako vzdělávací středisko. Odcházeli z něho žáci alespoň se základními znalostmi hlavních jazyků a některých dalších humanistických předmětů. Právě tady vzniklo snad nejzajímavější Blahoslavovo dílo. Bylo věnováno rétorice, tedy umění mluvit, přednášet... Existoval nějaký učební obor, do kterého Jan Blahoslav nezasáhl? Moment... to máme... ano... ten taky... že by...? – Ne, o tom taky něco napsal. Odpověď zní: snad asi ne... Zaujetí rétorikou bylo u Blahoslava trvalé. Potkával v životě bezpočet kazatelů a řečníků, kteří pohrdali jakýmikoli pravidly a nestarali se ani o formy vyjadřování, ani o jazyk svých kázání, ani o způsob vystoupení před obecenstvem nebo o plynulost a spád svého projevu; a potkával i takové, kteří si vystoupení i projev pečlivě promýšleli. Poslouchal kazatele, kteří se dali strhnout svými myšlenkami k živelným projevům a pak nešetřili ani Ostrými slovy a výrazy, ani rozčilenými gesty. Poznal kazatele, kteří vystupovali teatrálně a teatrálnosti podrobili řeč, a takové kazatele, kteří se nedokázali zbavit trémy a chovali se před obecenstvem zcela nesmyslně. Někteří bojovali se svými kázáními, připravovali se na ně, promýšleli si efekty, jimiž by mohli zapůsobit na obecenstvo; jiní považovali všechno za zbytečné mimo vlastní obsah kázání a nedomýšleli ani úměrnost tohoto obsahu k jeho poslání. Pro Blahoslava byla rétorika komplexem přísných pravidel, rozhodujících o úspěchu a neúspěchu kazatele a celého kázání. Jestliže kazatel nedokázal své posluchače přesvědčit a zaujmout, byl smysl jeho kázání znevážen.

Vedle kancionálu bylo mezi bratřími nejvíce čtenou knihou Písmo svaté. V Čechách už stačilo vyjít šestnáct překladů evangelií, když bratří uložili Blahoslavovi, aby přeložil z řečtiny Nový zákon. Ten se do toho pustil a byla to práce na řadu let. „Vytvořil dílo všecky dřívější pokusy daleko převyšující a jedno z nejznamenitějších jak věrností smyslu, tak lepostí slohu.“ Starší na prosbu kněží a četných věřících pak začali překládat celou Bibli, tentokrát rovnou z hebrejštiny. Příprava byla důkladná, složitá, časově náročná: Několik mladíků bylo posláno do Wittenberka a do Basileje, kde zůstali několik let, aby nabyli nejrůznějších vědomosti a znalosti. Mnozí z nich dosáhli nejvyšších úřadů v jednotě a proslavili své jméno v české literatuře. Vyžádali si pomoc dvou proslulých znalců hebrejštiny. Těmi byli Mikuláš Albert z Kaménka, a pak ještě Lukáš Helic, Žid z Poznaně. Hlavní redakce nového vydání Bible byla nejprve v rukou Ondřeje Štefana, později se o ni staral Izaiáš Cibulka, a vydatně pomáhal i Jan Eneáš. Zpráva o bratrském záměru vydat Bibli se rychle rozšířila a vzbudila určité znepokojení mezi katolíky. Olomoucký biskup si dokonce vymohl na panovníkovi Maxmiliánovi mandát, který se bratřím zapovídalo tisknout cokoli bez vyššího schválení. „Tyto nesnáze však nezalekly bratří, ostatně oporu jak šlechetnou, tak bezpečnou nalezli v panu Janu starším ze Žerotína. Bible počatá v Ivančicích dokončena byla na Kralicích a nazývá se dosud tímto jménem.“