Trabant mění za „žábu“ Luaz: Nejméně vhodné auto na dálkové expedice, směje se cestovatel Přibáň

Vyrážíte na novou, už dávno ohlášenou výpravu, ještě letos. Zdá se, že se ten odjezd komplikuje.

On se nekomplikuje víc než jiné odjezdy. Problém je, že všechny ostatní cesty mířily do teplých krajů a když jsme se zdrželi, tak maximálně hrozilo, že zmokneme. Tím, že jedeme do Mongolska, tam je v listopadu už v noci -20 stupňů, v prosinci ještě větší zima, takže ta komplikace je tentokrát opravdu komplikace.

Zatímco běžně jsme v odjížděli o měsíc později a lidi si z nás dělali legraci, že máme tři slavnostní starty a patřilo to tak k našemu rokenrolovému přístupu, že když začne koncert o hodinu později, tak s tím fanoušci počítají, tak teď je to blbý.

A proč tentokrát míříte do Mongolska?

Já jsem se tam vždycky chtěl strašně podívat. Ale ten trabík, ač ho všichni vnímají jako ultimátní off-road, tak ono je obráceně, on vytváří terénní podmínky tam, kde ostatní neví, že terén. Když jsme teď byli v Indii a bojovali jsme tam s takovým brodem, přes který jsme se nemohli dostat, tak ho projela Škoda Superb. Takže ten trabant vytvoří drama tam, kde není.

Čtěte také

Čeští polárníci přešli mongolské jezero Chövsgölod. „V mrazu divočina ještě více zdivočí,“ říká Petr Horký

Jenže problém toho Mongolska je, že to je opravdu terén: jsou tam opravdu brody a je to hodně náročný. Ten trabík by si tam moc jako neužil a hodně by nás to limitovalo.

Koneckonců, vy už jste se těch trabantů nabažili, dá se říct.

To je samozřejmě další věc.

Ale proč tedy padla volba na obojživelný Luaz, což je ta žlutá žába?

To vyplynulo v roce 2012, když jsme jeli cestu Jižní Amerikou, tak nás tehdy na pláži Pacifiku spláchl příliv – protože kdo by čekal v oceánu příliv, kde by se to tam vzalo. Potom, když jsme auta zachránili, jsme s Markem Slobodníkem, s tím naším motorkářem řešili, které auto by ten problém nemělo.

Vlastně doteď nevím, jak se nám povedlo dobrat se toho Luaze, protože to auto u nás nikdo neznal. Marek ho nějak popsal a já jsem si vybavil, že když jsme se vraceli z první výpravy, tak na Krymu, na Ukrajině, jsme viděli tak strašně divný auto, že jsme si s ním vyfotili toho našeho trabanta, poprvé a naposledy. To byl ten Luaz. Potom vždy když jsme jeli a trabant něco nezvládal, tak se říkalo: ale ten Luaz! Takže je to vlastně strašně starý nápad.

Původně je to vojenské vozidlo určené pro sovětskou armádu, vy jste ho natřeli nažluto. Neměli jste se od těch předchozích expedic v trabantech odlišit i barevně?

My tu žlutou nikdy nechtěli, ale teď ji máme hrozně rádi. Ona má strašnou výhodu, že neděsí lidi: že když člověk někam přijede, tak je legrační. To je strašně dobrý pocit, si myslím, daleko lepší když se vám lidi smějí, než když se člověka bojí. Takže to vypadá roztomile. Teď, když jsme to nalakovali, dumáme, jestli to víc připomíná jako takový auto, co vozí kufry na nádraží, anebo takové auto, co jezdí na letiště a je na něm napsáno „follow me“.

Dá se říct, že po trabantu je Luaz druhý nejméně praktický vůz na vzdálené expedice?

Čtěte také

Posledních tisíc kilometrů domů bylo nejlepších, říká Dan Přibáň o cestování v trabantech

Já si myslím, že dalece před trabantem, že ten trabant je proti tomu úplné zlatíčko. Má takové věci jako dveře, střechu, okna na bocích, topení...

Nic z toho Luaz nemá?

Ne.

Praktikálie a patálie

Cestu, která měla startovat před třemi lety, oddálil covid, potom válka na Ukrajině. Jak se za tu dobu proměnila trasa?

Hodně. Původní myšlenka byla, že si to uděláme jednoduchý. Mělo se postavit to auto, což jsme si mysleli, že bude jednoduchý, to byl první omyl. Další plán potom byl, že jenom vjedeme do Ruska, dojedeme do Moskvy, tam to naložíme na Transsibiřskou magistrálu, sedneme do vlaku – pak jsme teda zjistili, že vozit auto vlakem je dost nákladný, takže plán byl, že najmeme náklaďák – že pojedeme do Irkutska, do toho si užijeme ten symbol Ruska, tu Transsibiřskou magistrálu, tu týdenní jízdu vlakem přes celý Rusko, vystoupíme v Irkutsku a tam teprve začneme něco podnikat. Tam se měla udělat cesta do Mongolska a pak se mělo jet až do Magadanu, což je vlastně to legendární město úplně nejvíc na východě, kam se ještě dá dojet po normálních cestách. Dál na východ už jsou buď ty zimníky, po kterých se dá jezdit, jen když to zamrzne, anebo musí člověk mít ta obrovská ruská terénní auta, která jezdí všude, jo.

Čtěte také

Ozdravovna Magadan na břehu Černého moře voní jako esenciální oleje. Jak vypadá sovětská nostalgie?

To byla původní myšlenka, která vlastně s válkou na Ukrajině padla, protože jsme si říkali, že přes to Rusko prostě jezdit nechceme. Takže nakonec se to strašně zkomplikovalo, teďka se jede vlastně ve stopách naší první výpravy, Evropou do Turecka, do Íránu, do Turkmenistánu, Uzbekistánu, do Kazachstánu. Pak musíme na chvilinku tranzitovat Ruskem, protože Mongolsko je uzavřené mezi Ruskem a Čínou a my jsme jeli Čínou minule a bylo to pekelný, takže si říkáme, že si vyzkoušíme aspoň Rusko. A pak teprve do Mongolska.

Takže ta trasa je mnohem delší, je to mnohem složitější a mnohem nákladnější. Třeba Turkmenistán, to je jedna z nejbizarnějších zemí světa, říká se, že po Severní Koreji je to druhá největší totalita vůbec, jaká je. Dostat se tam je strašně drahé a složité.

Když si ale povídáme v polovině července, to se přece nedá stihnout.

To si taky říkáme. Původní myšlenka byla, že touto dobou jsme buď měli být na cestě, anebo vyjíždět. Ale přípravy těch aut jsou strašně složitý a objevuje se tolik proměnných a neznámých... Navíc je problém shánět díly.

My máme na Ukrajině několik agentů, což jsou lidi, které jsme prostě sehnali a oni nám tam shánějí a poptávají ty díly. Ale je to složité. Navíc samozřejmě, stejně jako u nás, když kupujete použité věci, tak vám často někdo prodá něco, co není to, co by to mělo být. Akorát když je z Berouna, tak se to řeší daleko líp, než když je prostě z Kyjeva. Takže když nám přijde něco, co nefunguje, tak my akorát řekneme: to ale nebylo od tebe pěkné – a sháníme to znova.