Protest sebeupálením není šílenství

Siwiec tak mimo jiné protestoval proti vpádu vojsk varšavské smlouvy do Československa. Jenomže jeho sebeobětování se podařilo režimu zcela ututlat. Až v devadesátých letech se Poláci jeho příběh dozvěděli ve všech souvislostech.

Invaze byla poslední kapkou

Neustále se připomíná, že Ryszard Siwiec se upálil kvůli invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa. Jenomže on se k tak tragické oběti rozhodl mnohem dříve. Závěť totiž sepsal už v dubnu 68. Několik měsíců před vpádem vojsk. Věděl tedy, že si vezme život bez ohledu na to, co se pak stalo v Československu? „Obávám se, že máte pravdu. Myslím si, že se stal tak radikálním po březnových protestech studentů ve Varšavě. Podle mého už se tehdy v březnu rozhodl, že dokoná tak tragický čin. Ale nevěděl ještě, kdy konkrétně to udělá.

Invaze byla poslední ránou, která ho přesvědčila o tom, že musí reagovat co nejrychleji. Čekal na tu správnou příležitost, a proto si vybral podle mého dožínky. Symbol propagandy,“ myslí si Wit Siwiec, který žije v Kanadě. „Otec nesnášel křivdy, které se dějí jiným. Komunistický systém nám nutil hodnoty, se kterými otec kategoricky nesouhlasil. A proto se nakonec rozhodl k tak tragické oběti,“ přibližuje podrobněji otcovu motivaci jeho dcera Elžbieta.

Ryszard Siwiec|foto: Petr Vavrouška

Absolutní utajení

O sebeupálení Ryszarda Siwiece se v Polsku mlčelo. Neobjevila se jediná sebemenší zpráva v novinách. Dokonce ani rodina Ryszarda Siwiece dlouho nic nevěděla. V den, kdy se upálil, dostala jeho žena telegram, že měl nehodu. „Matka odjela do Varšavy, otec ležel v nemocnici a ještě žil. Byl celý v obvazech. Byly mu vidět jen oči a ústa. První slova, která mu matka řekla, byla: ,Ryszarde, co jsi to udělal.‘ Ale nikdy mi už neřekla, co jí na to odpověděl,“ vzpomíná tehdy šestnáctiletý syn Wit Siwiec.

Jak dále vzpomíná, po návratu domů si matka děti svolala k rodinnému pohovoru a oznámila, že otec zemřel během nehody. Dodala také, že si nepřeje žádné rozhovory na toto téma ani v rodině ani s cizími lidmi. „Matka nám řekla, že se máme jen modlit. Byli jsme tehdy tak vychovaní, že co řekne matka nebo otec, je svaté, to platí. Matka řekla, že se o tom nebudeme bavit, a my to respektovali,“ přiznává Wit Siwiec. Ten se až zhruba po roce a půl dozvěděl, za jakých okolností si jeho otec vzal život a že nešlo o nehodu, ale promyšlený čin.

Ostatním Polákům otevřel oči až na začátku devadesátých let režisér Maciej Drygas. Autor dokumentu Uslyšte můj křik. „Chtěl jsem pochopit, jak se může někdo upálit na stadionu, během dožínek, před zraky sto tisíců diváků a nikde o tom není ani zmínka. Nikdo ten příběh nezná. A to byl pro mě impuls k natočení filmu,“ říká režisér Drygas. V ruce ale neměl jediný archivní dokument. „Začal jsem hledat v knihovně. Chtěl jsem si přečíst noviny z té doby. Nic jsem ale nenašel. Pak jsem zašel přímo do redakcí tehdejších deníků, jako byla třeba Tribuna lidu. Předstíral jsem, že mě zajímá historie dožínek.“

Dokumentarista nenašel žádnou relevantní informaci či fotku. Uspěl až ve filmovém archivu. Nic nebylo ani mezi nepoužitými a vystříhanými záběry. „Až najednou paní, která je pro mě hledala, odešla do sklepa. Vrátila se s takovým malým smotaným filmem v obálce a říká: ,Tady je napsané Záběry na hořícího muže‘,“ vzpomíná na zásadní okamžik režisér Maciej Drygas. Filmový pásek museli experti nejdříve zbavit plísně. A teprve po týdnu všichni uviděli to, o čem se v Polsku přes dvacet let mlčelo.

„Na tom sedmivteřinovém filmu byl záběr na stadion. Dole tančila mládež a uprostřed v davu byl malinký, hořící člověk. Teprve tehdy jsem lidem v archivu prozradil, že připravuji film o Siwiecovi,“ dodává dokumentarista, který také našel svědky této události.

Hrdinství v. šílenost

Ryszard Siwiec měl pět dětí. Pro mnohé je hlavně z tohoto ohledu jeho čin dodnes těžko pochopitelný. „Myslela jsem si, že na prvním místě je pro člověka vždy rodina. Proto je pro mě obtížné porozumět tomu, proč nás tatínek opustil. Už jsem mu ale odpustila. Dnes chápu, že to byla prostě jeho svobodná volba, kterou respektuji. Jakkoliv je to pro mě pořád velmi bolestné,“ říká jeho dcera Elžbiet, která žije v Přemyšlu na jihovýchodě Polska. Bylo jí dvacet let, když si její otec na protest proti okupaci Československa vzal život.

Syn Wit si nepřipouští myšlenku, že to bylo od otce sobecké. „Nikdy. Nikdy. Nevím, jak to vyzní, ale pro mě to byl největší polský čin. Pouze Polák se mohl k něčemu takovému odhodlat. Polák jako oběť,“ říká mi pan Wit, který má tři děti. Dnes tvrdí, že by se možná zachoval stejně jako otec. „Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlel. Kdybych byl ve stejné situaci jako otec, tak bych asi udělal to samé.“

Syn Ryszarda Siwiece Wit|foto: Petr Vavrouška

Podle Cyrila Höschla je hranice mezi tím, co je a co není považováno za normální, je v těchto případech velmi rozmazána. Záleží totiž na sociokulturních souvislostech. Siwiec měl na rozdíl od Jana Palacha a Jana Zajíce rodinu a na ní má podle profesora Höschla takový sebedestrukční čin dvojí dopad. „Ten první je logicky ,sobecký‘, protože nás opustil nejbližší člověk. Postupem času ale ten čin může nabýt rozměru hrdosti. Jsou pak na toho nejbližšího pyšní, i když to považují za nespravedlivé, že to potkalo právě je.“

Nejen pro rodinu, ale také pro velkou část společnosti jsou sebedestrukční protesty považovány za šílenství. To ale rozhodně odmítá ředitel Psychiatrického centra Praha Cyril Höschl. „Kdybychom na ně nahlíželi jako na selhání jedince nebo jako na duševní poruchy, tak bychom zničili ten jejich apel. Zcela bychom se morálně vyvinili a ospravedlnili bychom mlčení všech ostatních. Vlastně bychom opodstatnili kolaboraci se zlem. To je způsob myšlení, kterému se musíme za každou cenu bránit. Proto není možné činy Siwiece nebo Palacha a dalších psychiatrizovat.“

A velký význam Siwiecova činu potvrzují také historici. „Před pětačtyřiceti lety protestovaly v Polsku stovky lidí proti okupaci Československa. Žádný z těch protestů ale neměl tak hluboký význam jako upálení Ryszarda Siwiece,“ zdůrazňuje šéf Institutu paměti národa Lukasz Kamiňski.