Petr Vizina: O blízkosti Božího a lidského ukazováčku
Michelangelo prý tu zakázku pro Juliána II. zvaného „papež hrozný“ malovat nechtěl. Raději by se oháněl sochařským dlátem než štětcem v ruce na lešení uvnitř Sixtinské kaple. Jak to dopadlo, se už půl tisíciletí ví. Výjev, ve kterém Bůh tvoří Adama, je natolik známý, že ani prvního člověka ani Nejvyšší bytost – oba jsou zpodobnění jako svalnatci, jeden mladšího a druhý středního věku – není potřeba popisovat.
Známý, citovaný i parodovaný, je detail vztažených rukou těch dvou mužů. Boží a lidský ukazováček jsou si tak blízko, že to v následujícím okamžiku musí zajiskřit.
Čtěte také
Podle jednoho z výkladů Hospodin nataženým prstem vlévá do lidské paže život, předává ho dotykem. Podle Richarda Kearnyho, soudobého irského filosofa, teologa, básníka a prozaika, nás Michelangelův výjev upozorňuje ještě na něco jiného – totiž na to, jak důležitou roli v naší kultuře vždy měl dotek.
Platí to stále, přestože že jsme roli svědka našich setkání se světem svěřili, asi díky Platonovi, raději oku než vlastní kůži. Dotek je nejfilozofičtějším ze smyslových vjemů, tvrdí Kearney a cituje při tom Platonova žáka Aristotela. Laicky řečeno, na dotek vždy musí být nejméně dva. Pokud jde o zrak, je možné uvidět druhého a sám zůstat nespatřený. Pokud jde o sluch, je možné slyšet, jak někdo mluví anebo se hýbe, a sám zůstat tichý jako myš.
Čtěte také
Ale o doteku víme oba. Když se druhého nebo druhé dotknu, jsem jimi zároveň dotýkán, připomíná Kearney. Ať jde o dotek přátelský, milostný, nebo jen formální a zdvořilostní nebo méně zdvořilý. Dotýkáme se a taky jsme dotčeni jinakostí toho druhého. Tady si náš jazyk pomáhá přenesením smyslu, dotčeností myslíme emoce. Na odlišnost druhého, na jeho jinakost, jsme nuceni reagovat.
Vykladači Michelangelovy fresky si také lámou hlavy nad postavami v oblaku obklopujícím toho energicky působícího Boha. Zatímco totiž Bůh Otec vztahuje svou pravici k člověku, jeho levá ruka spočívá na rameně dítěte. Podle některých je tím dítětem Ježíš. Z pohledu dneška je pozoruhodné, že Boha od lidí vlastně na obraze nerozeznáte. Bůh a člověk jsou si na Michelangelově fresce k nerozeznání podobní.
Čtěte také
Autor vycházel ze zažité představy, že v jeden okamžik dějin se Bůh připodobnil člověku tak dokonale, že to většina lidí tehdejší doby měla potíž vůbec poznat a měli za to, že dotyčný Bohočlověk blouzní nebo se rouhá. Teologové mluví o téhle události jako o vtělení, inkarnaci.
Zmíněný filosof Richard Kearney k tomu dodává, že v digitální době jsme svědky čehosi opačného, což filosof nazývá exkarnací, tedy jakýmsi oddělením života od těla. Opouštíme přímý kontakt s druhými ve prospěch digitální komunikace. Exkarnací myslí Kearney dobu, ve které se osobní ručení nestvrzuje dotekem. Máme míň příležitostí odhadnout smysl slov z výrazu obličeje a tónu řeči.
Čtěte také
Kearney nepůsobí jako staromilec a panikář věštící zánik civilizace jen proto, že už staré pořádky přestávají platit. Jeho myšlenky vedou čtenáře třeba k úvahám, jak vlastně v dnešní době vypadá osobní ručení, které je základem mezilidské a společenské důvěry.
Tady si Kearney, narozený v Corku na jihu Irska, pomáhá krvavou historkou z Dublinu, města vzdáleného asi tři hodiny jízdy autem. O pár let dříve, než Michelangelo začal malovat Sixtinskou kapli, v poněkud surovějším Irsku tehdy zápasily o dominanci dva rodové klany Butlerů a Fitzgeraldů. Butlerové, zahnaní do úzkých, hledali útočiště v katedrále svatého Patrika. Když Fitzgeraldové bušili na vrata, že chtějí mír, nedůvěřiví Butlerové odmítli otevřít.
Čtěte také
Vůdce Fitzgeraldů tehdy nechal do vrat, za kterými se skrývali nepřátelé, vytesat díru. Dovnitř prostrčil ruku na znamení smíru. Klan Butlerů viděl, že protivník je pro mír ochotný riskovat vlastní končetinu. Boj skončil. Vykotlaná vrata jsou v katedrále dodnes k vidění. Možná jako příklad toho, co tvrdí filosof Kearney o dvousměrnosti lidského poznání při fyzickém kontaktu. Bojovník natahující ruku k nepříteli prokázal odvahu, ale taky projevil důvěru, že ruku nataženou ke smíru mu nepřítel neutne.
Ani při fyzickém kontaktu není úspěch komunikace zaručený, dalo by se dovodit z toho pozdně středověkého příběhu. Přestože jde o nejfilozofičtější ze všech způsobů poznání, jak tvrdí Kearney, nebo snad právě proto, stejně je to vždycky risk. Dobrou zprávou pro digitální dobu exkarnace, jak ji nazývá Kearney, snad může být to, že většina sázek na důvěru nebývá tak dramatická.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
