Nejbolestnější jsou sebevraždy dětí nebo seniorů, kteří si myslí, že jsou přítěží, říká etnoložka a spoluautorka knihy Ti, kteří se rozhodli

5. březen 2024

Březen je podle údajů Českého statistického úřadu měsícem s nejvyšším počtem zaznamenaných sebevražd. Nejkritičtějším dnem v týdnu je pondělí. Etnoložka Alena Lochmannová spolu se soudním lékařem Miroslavem Šafrem prováděli studii dopisů na rozloučenou sebevrahů, podle které pak napsali knihu Ti, kteří se rozhodli. „Vyprávíme příběhy několika posledních okamžiků, v některých případech posledních měsíců, ale i let sebevrahů.“

Podle Aleny Lochmannové se nedá zobecnit, co mají ti, kdo se rozhodnou dobrovolně ukončit svůj život, společného. „Ale dá se pochopit, jakým způsobem se ten který jedinec ubíral. Jak o ukončení života smýšlel, co cítil,“ popisuje.

Čtěte také

„Často se člověk loučí – a pak v posledním dopise pokračuje, jako by tím rozloučením a pomyslnou tečkou opravdu své rozhodnutí stvrzoval,“ přibližuje spoluautorka knihy.

„Často vidíme, že je to věc, o které sebevrah uvažuje poměrně dlouho. Především v případě bilančních sebevražd. Pak zanechá jen dopis, ve kterém se omlouvá – i to bereme jako vzkaz na rozloučenou –, ale zároveň má na stole srovnané všechny pojistky a další listiny. Z toho totiž vyplývá, že nešlo o nějaké jeho náhlé rozhodnutí,“ pokračuje.

„V některých případech se dá vyčíst i rodinná tragédie, dost často v případě tzv. rozšířených sebevražd, což je kombinace vraždy se sebevražedným jednáním.“

Proč sebevražda? 

Alena Lochmannová popisuje i svůj osobní vývoj ve věci přemýšlení o dobrovolném odchodu ze světa. „Dřív jsem sebevraždu považovala za jakési sobecké rozhodnutí, možná dokonce za zbabělé rozhodnutí. To se ale hodně proměnilo,“ přiznává.

Alena Lochmannová

„Dnes nejsem schopná říct nic jiného, než že je to nešťastná situace pro sebevraha i pro pozůstalé. Často nejde jen o těžce nemocné, případně o lidi nad 90, kteří trpí bolestmi. Asi nejbolestnější jsou pro mne sebevraždy dětí anebo seniorů, kteří se rozhodnou skončit se životem v situaci, kdy se cítí být opuštěni. Kdy mají pocit, že jsou pro své blízké přítěží,“ popisuje Lochmannová.

Čtěte také

„Nakonec jsem došla k odpovědi, že asi nepotřebuji vědět, jaká a proč ta sebevražda byla, protože je opravdu pokaždé jiná. Ale zamýšlím se nad tím, co nám sebevraždy v určitém období říkaly o naší společnosti.“

V drtivé většině případů je sebevražda dobrovolné rozhodnutí, které není důsledkem snahy někomu druhému ublížit nebo si zjednodušit životní cestu. Jsou ale i případy, kdy to lidi dělají, protože někomu dluží nějakou korunu. Anebo dítě, které dostane dvě poznámky a vyděsí se, protože mu máma řekne, že si o tom doma promluví,“ uvádí etnoložka.

Proč většinou věřící lidé sebevraždy nepáchají? Co je důležité pochopit poté, když si někdo vezme život? Jak mluvit o sebevražedném jednání s odbornou i laickou veřejností? Poslechněte si Hovory Petra Viziny.

 

autoři: Petr Vizina , lup
Spustit audio

Související