Kamion na scéně proráží temnotu. Zbrusu nový Faust v Národním divadle
Tvůrčí tým činohry Národního divadla v Praze představuje nového Fausta, životní dílo Johana Wolfganaga Goetha. Jejich současné uchopení vychází z obou dílů této dramatické básně v novém překladu básníka Radka Malého. Režisér Jan Frič zasadil příběh Fausta do útrob reálného nákladního automobilu.
Inscenaci Faust režiséra Jana Friče v Mozaice hodnotil divadelní publicista Josef Rubeš.
Příběh o Faustovi představuje jeden z nejstarších evropských mýtů, o jehož vyložení se pokusilo mnoho badatelů napříč obory. Faust nepatří jen divadlu, ale také filosofii, historii, teologii, psychologii a dalším vědním oborům. Na inscenační tým pak toto rozsáhlé a v podstatě celoživotní dílo Johana Wolfganga Goetha klade velké nároky. Jak říká dramaturgyně Marta Ljubková, je výzvou. S režisérem Janem Fričem a dramaturgem Janem Tošovským se proto rozhodli vytvořit vlastní scénář.
My jsme na začátku dlouho řešili, kdo Faust ve své podstatě je. Připadá nám, že jde o člověka průměrného, nikoli učence, jak ho vykládá ve svém díle Goethe. V jeho případě jde o silnou projekci do této postavy, protože si myslím, že Goethe sám sebe vnímal jako génia. My tuto tendenci v inscenaci nerozvíjíme, naopak Fausta představujeme jako člověka, který neví, co se sebou, kam dál. Najednou se mu prostřednictvím Mefistofela nabídne možnost z tohoto „nevím, kam dál“ vykročit. A ve chvíli, kdy je otevřen novým zážitkům, tak není schopen vidět, že svět, který mu nabízí Mefistofeles, je falešný, špinavý a prolhaný.
Marta Ljubková
Zcela nová úprava. Zcela nový Faust. K tomuto pojetí se podle Marty Ljubkové nehodil žádný dosavadní překlad. Text obou dílů, z nichž je nová inscenace komponována, proto přeložil básník Radek Malý.
Faust se v prvním dílu zamiluje do Markétky, o níž ale záhy svou vinou přichází. Ve druhém dílu vynalezne peníze, sestoupí do antiky, ožení se s Helenou Trójskou a zplodí syna. V tom všem mu stojí po boku Mefistofeles. V čem je tedy podle Jana Friče Faust našim současníkem?
Když se člověk uchýlí k inscenování Fausta, tak musí omezit rozpínavost toho díla. I přesto jsme se snažili, aby tam zůstalo zachováno vše. Chtěli jsme, aby tam zůstalo zachováno obžerné plýtvání, což je jedno z ďábelských témat, které tam jsou. A také souvisí s plýtváním času. Faust je totiž podle mě i o krizi středního věku, kdy člověk bilancuje vše, co zatím udělal a přemýšlí, jestli to není plýtvání časem. V inscenaci se uchylujeme k razantnímu jevištnímu gestu, k metafoře. Řešili jsme proto i mužský a ženský princip, tedy temnotu a plamen. To znamená, že my máme na jevišti zhmotněný falický symbol a ten proráží tu temnotu.
Jan Frič
Ve scénografickém návrhu se tvůrci rozhodli jít proti historické ornamentálnosti interiéru Stavovského divadla a děj Fausta zasadili do nehostinného místa, vzdáleného jakékoliv abstrakci, k níž naopak inklinoval návrh Josefa Svobody ve Faustovi režiséra Otomara Krejči z roku 1997.
Chtěli jsme Fausta představit v něčem přízemním, v něčem realistickém, proto máme na jevišti kamion. Tento objekt na scéně má evokovat cestu, na níž po dohodě s Mefistofelem vydává a tato cesta je imaginární.
Dragan Stojčevski, scénograf
Na imaginární cestu kamionem se společně s Faustem Martina Pechláta a Mefistofelem Saši Rašilova, vydává i Markétka Veroniky Lazorčákové.