Jsem soukromá osoba, která také diriguje. Výroční cenu Bohuslava Martinů obdržel dirigent Libor Pešek
Držitelem Pamětní medaile Nadace Bohuslava Martinů se letos stal šestaosmdesátiletý dirigent Libor Pešek. Řídil nejlepší české i zahraniční orchestry včetně České a Slovenské filharmonie, deset let stál v čele Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu. V rozhovoru proto celkem překvapivě vyznělo jeho konstatování, že se hudby vlastně snažil stranit. I když tak, aby to navenek nebylo úplně poznat.
„Do jisté míry jsem zůstal amatérem a díky tomu jsem se měl čas zajímat také o jiné věci. Vždycky mi přišlo trochu potupné, když se o nějakém muzikantovi říkalo: hudba je mu vším! Na AMU jsem šel jen proto, abych nemusel na vojnu, teprve ve druhém ročníku, když jsem viděl na koncertě v Praze Antonia Pedrottiho, jsem se zanítil. Zbláznil jsem se do vážné muziky kvůli němu. Ale o hudební historii jsem se většinou dočítal až z programových brožur ke koncertům. Asi proto, že jsem vyšel z bigbandu, šlo mi víc o tu muziku než o společenské postavení.
Před dvěma lety ohlásil Libor Pešek ukončení dirigentské činnosti. Ani poté si ale symfonickou hudbu při poslechu nepřestal analyzovat. Tuto „nemoc z povolání“ mu kompenzuje jedna drobná výhoda: „Když slyšíte něco dokonalého, což je málokdy, tak to dokážete ocenit jako nikdo jiný.“
Za komplikovanou součást své profese považuje komunikaci s orchestry, protože ty v zásadě ohrnují nad dirigenty nos: „Dokonce o tom vyšla knížka Nepřítel číslo jedna. Trvá dlouho než člověk získá zkušenost a empatii, proto se říká, že dirigent začíná až po padesátce. Součást zralosti dirigenta je vytušit, kde má hráč meze. Až k nim by ho měl přivést, ale pak už by to měl nechat, protože ho jen deprimuje a uráží i ostatní. Výtky vůči kolegovi vztahují další hudebníci většinou i na sebe. Když ovšem orchestr chce hrát, tak nemusíte dělat nic, stačí dát první a hraje sám.“
My nakažení buddhismem nebereme svou existenci příliš vážně. Žijeme dva životy, praktický a duchovní.
Libor Pešek
K současným tendencím doplňovat koncerty jinými než hudebními vjemy je Libor Pešek skeptický. „Symfonická hudba je k poslouchání a prožívání a ne, aby se orchestr strefoval do toho, co se za ním promítá na plátně. Je to projev postkulturní doby, i když nechci být staromilský a nepochybuji, že vznikne zase něco jiného. Jak říká Woody Allen, smrti se nebojím, ale radši bych u toho nebyl. Taky si myslím, že bych u toho už radši nebyl…“
Související
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.