Jedna chyba, stovky mrtvých. Od největšího důlního neštěstí v historii Belgie letos uplyne 68 let
Tak jako Česko má Ostravu, Belgie má své Charleroi. I toto 200tisícové město ve Valonsku, jemuž se někdy přezdívá „černá země“, má svoji bohatou hornickou minulost. Připomíná ji někdejší důl Bois du Cazier, který je dnes chráněn jako průmyslové dědictví a od roku 2012 je také na seznamu světového dědictví UNESCO. Kromě muzea hornického řemesla areál připomíná také největší důlní katastrofu v belgické historii. V srpnu 1956 tam při požáru zahynulo 262 lidí.
Dvaadevadesátiletý Marcel, oděný v hornické uniformě s helmou na hlavě, mi ukazuje své odznaky připnuté na hrudi, které získal za odpracované roky. Ten poslední mu prý udělil belgický princ Laurent.
„Můj táta zemřel, když mu bylo jen 41 let. A můj starší bratr pracoval tady v dole. Během války to pro nás nebylo jednoduché,“ připouští.
Od šestnácti na šachtě
V dolech začal Marcel pracovat v pouhých šestnácti letech, nastoupil společně se svými dvěma spolužáky z Polska. Matce a bratrovi se jeho rozhodnutí zprvu nelíbilo.
„Bratr řekl naší mamince, aby mi připravila na ráno nějaké pracovní oblečení. Řekl: ‚Zítra se mnou půjdeš do dolu.‘ Myslel si, že se tím vylekám a změním názor, ale to se nestalo,“ vzpomíná.
V osmnácti letech přišel Marcel při nehodě o levou nohu. Další tři desítky let pak pracoval na povrchu – vydával horníkům číselné odznáčky pokaždé, než sfárali dolů, aby bylo jasné, kdo přesně se hluboko pod zemí právě nachází.
Dobře si samozřejmě pamatuje i neštěstí, které otřáslo Belgií v srpnu roku 1956. byť tehdy právě pracoval na sousedním dole. „To je něco, na co nikdy nemůžu zapomenout,“ dodává.
Smrtící výtah
„Ranní služba dorazila na sedmou hodinu. Šli do šatny, vyzvednout lampy a poté horníci sfárali výtahem dolů,“ přibližuje podrobnosti největší důlní katastrofy v belgické historii průvodkyně Corinne Declercková.
„Jeden z mužů dole v hloubce 800 metrů neposlechl instrukce a začal do výtahové klece tlačit vůz s uhlím. Nahoře ale přivolali výtah ve chvíli, kdy byl vůz naložený teprve zčásti. Poničil tak elektrické kabely a potrubí.“
Neštěstí přežilo jen 13 mužů, 262 jich zahynulo, většinou Italů, ale i Belgičanů, Maďarů či Řeků. Do Belgie totiž tehdy díky mezivládní smlouvě přicházely za prací desetitisíce lidí z Itálie.
Záchranné práce trvaly dva týdny, ale dobré zprávy nepřinášely. Dobové fotografie zachycují desítky manželek, matek a dětí čekajících před branou důlního areálu na informace o svých blízkých.
Čtěte také
Památku všech obětí dnes na místě připomíná pamětní místo s jejich fotografiemi.
Sprchy, symbol pokroku
V hornickém muzeu se také můžete zkusit protáhnout úzkou hliněnou uličkou, která imituje prostředí, ve kterém horníci stovky metrů pod zemí pracovali. Nic pro klaustrofobiky.
K vidění je tu také ukázka hornické šatny, místnosti pro vydávání odznáčků, baterek a také dobové sprchy.
„V roce 1906 belgická vláda rozhodla, že veškeré průmyslové podniky, kde pracuje víc než padesát lidí, musí mít sprchu. Topilo se v nich a tekla teplá voda. Pro horníky to byla opravdu velká změna k lepšímu,“ popisuje průvodkyně Corine.
Celý bývalý důl Bois du Cazier je dnes přístupný veřejnosti, v areálu je i lesní park nebo muzeum skla.
Související
-
Důl Julie ve Valbřichu už není funkční. Bývalí horníci tam ale stále docházejí
Důlní budovy na povrchu mohou dál sloužit. A to úplně jinému účelu. To je případ bývalého dolu Julia v polském Valbřichu. Je z něj centrum vědy a umění.
-
V německém Rammelsbergu fárali horníci pro rudu tisíc let. Dnes je důl památkou UNESCO
Hornické řemeslo v Německu pomalu ale jistě mizí a z dolů se stávají muzea. Jako například v Rammelsbergu u města Goslar v pohoří Harc.
-
Sůl v nitru halštatské hory pomohli pravěkým lidem odhalit jeleni
Bylo jí 29 let, když zemřela mučednickou smrtí. Svatá Barbora je dodnes patronkou horníků. V rakouském Halštatu si ji dodnes připomínají mší i počtem knoflíků na uniformě.
