Apolena Rychlíková: Sjezd sociální demokracie zásadní změnu nepřináší. Rozhodující bude reálná politika, ne sliby, které padají na sjezdu
Uplynulý víkend se odehrál sjezd kdysi slavné a mocné české politické strany. Řeč je samozřejmě o sociální demokracii, která se však od posledního volebního debaklu a roky trvajícího úpadku zmítá pod pětiprocentní hranicí, co se podpory voličstva týká. Na tomto sjezdu představila strana dvě velké změny: nové logo a také nový název.
Na českou stranu sociálně demokratickou zapomeňme, nově je tu socdem. Tím však velké změny končí.
Čtěte také
Strana si do svého čela opět zvolila Michala Šmardu, který ji vede už dva roky. Proti němu se nakonec postavili jen dva protikandidáti, bývalý ministr zahraničních věcí a následně též kultury Lubomír Zaorálek a také brněnský politik Břetislav Štefan. Oba nakonec po znovuzvolení Šmardy zamířili do grémia strany.
I to ukazuje, jak se strana snaží sdružovat různé své výrazné členy a spolu s nimi i postoje, které zastávají, pod sebe. Ve vedení strany je nově třeba i Lukáš Ulrych, předseda Mladých sociálních demokratů.
Bohužel vedle Daniely Ostré, která působí coby místopředsedkyně již od nástupu Šmardy do vedení, se strana ve svém grémiu nezmohla na žádnou další ženu. Od politické síly, která svou agendu a ideologii staví na rovnosti, pod níž rozhodně spadá i ta genderová, je to nešťastný signál pro veřejnost. A nejde zdaleka jen o něj.
Vyměnit logo a název nestačí
Těžko si představit příznivější situaci pro růst levicové strany, než jaká nyní panuje na českém politickém poli. Vláda Petra Fialy má sice většinu ve sněmovně, nicméně co se společenské podpory týká, je důvěra v ni tristní.
Čtěte také
Dá se to srovnat s jiným obdobím jiné pravicové vlády – té Petra Nečase, která byla veřejností velmi kritizována a dá se říct až nenáviděna. Sociální demokracie z toho ale nedokáže vytěžit zhola nic.
Dva roky se zmítá na hranici viditelnosti, nedokáže nabídnout demokratickou alternativu nejen k pravicové vládě, ale také k oligarchovi Babišovi a ultrapravicové, národovecké SPD. Přitom témat, které by „socani“ mohli nastolovat a komunikovat, je několik a všechny jsou z hlediska kvality života českých obyvatel naprosto zásadní.
Strana to nedělá, nebo spíše: nedělá to dostatečně razantně, dostatečně hlasitě, dostatečně uvěřitelně. A české politické ovzduší tím trpí, protože jedinou opozicí ke stávající situaci se tak stává Babiš s Okamurou.
Čtěte také
Namítat, že Česko nepotřebuje demokratickou levicovou stranu, je krátkozraké. Potřebuje ji. To i proto, aby lidé, kteří se cítí vládou a spolu s tím i státem a jeho institucemi opuštěni, měli kde zdravě katalyzovat svůj hněv a to bez toho, aby to jakkoliv ohrožovalo demokratické zřízení naší země.
Socdem to má vědět a má se podle toho chovat. Jenže se z ní stala tichá myš, která neumí dobře pracovat se sociálními sítěmi, jejíž kampaně jsou nejen nevýrazné, ale někdy dokonce vyloženě špatné a komunikace vedení nedůrazná. Uplynulý sjezd se snažil tvářit, že tomu tak není, to podstatné ale sociální demokracii teprve čeká a čím déle bude setrvávat v letargii, tím hůře pro úroveň společenské debaty u nás.
Všechno, co padlo na sjezdu o tématech, jako je práce, bydlení, kvalita infrastruktury, důstojnost života, výše mezd, polarizace společnosti nebo klimatická změna, je důležité. Ale pokud se sociální demokracie neprobere a nezačne pro tato témata skutečně něco dělat, zpátky do politiky se nevrátí. Tratit na tom budou všichni, kromě Babiše, Okamury a dalších podobných uskupení. A to není zrovna dobrá zpráva. Vyměnit logo a název zkrátka nestačí. Rozhodují činy. Uvidíme, jestli to sociální demokraté konečně pochopí.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
