Zemřel cimbalista a dlouholetý umělecký vedoucí cimbálové muziky Radhošť Ivan Bělunek

Ivan Bělunek prožil velkou část života ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově, a právě tady byla jeho hlavní muzikantská škola. Roku 1952 získala jeho matka v muzeu místo domovnice a celá rodina se nastěhovala do domovnického bytu na radnici. Muzeum již tehdy kypělo kulturním životem, ale devítiletého Ivana upoutal ze všeho nejvíce svérázný cimbalista Lojzek Fabián, který pravidelně hrával pod Vaškovou hospodou, a kterému chodil tajně brnkat na cimbál.

Brzy se oba spřátelili a Lojzek malého Ivana postupně zasvěcoval do tajů cimbálové hry. O sobotách a nedělích doplňovali Lojzka Fabiána další muzikanti ze slavné Matalikovy kapely a právě tuto Matalikovu muziku považoval Ivan za svůj hlavní a celoživotní vzor. „Ve sluchu mi stále zněla jejich muzika a styl hry, a tu tradici jsem se snažil v Radhošti nějakým způsobem udržet.“ Stejně jako Pelárova a Matalíkova kapela, i muzika Radhoště s primášem Jaromírem Štruncem byla ve své době vyhlášená hraním na zábavách a tím, jak uměla dobře zahrát „pod nohy“. Ivan Bělunek k tomu dodával: „Když něco hraješ padesát roků, tak je to poznat.“

Do Valašského souboru písní a tanců Radhošť přišel někdy na přelomu let 1953/54. Tam se jej ujal starší z bratrů Štruncových Vláďa, který jej seznamoval s hudební teorií a harmonizací lidové písně. Další hudební vzdělání pak postupně získával samostudiem. První veřejné vystoupení se souborem absolvoval již v květnu 1954 ve Valašském Meziříčí. Vzpomínal, že byl tak malý, že mu museli dát na židli pod zadek ještě čtyři knihy, aby vůbec mohl hrát.

Parte Ivana Bělunka|foto: Český rozhlas

Léta plynula a Ivan Bělunek se stal jednou z nejvýznamnějších a nejdůležitějších postav v celé historii souboru Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm, postupně zastával všechny souborové funkce, až po vedoucího souboru. Bez Ivana Bělunka a muziky Radhoště pod jeho vedením by nezněla lidová hudba na Rožnovsku tak, jak ji dnes známe – ve svém regionu byli po válce průkopníky obnovené tradice cimbálových muzik.

O své celoživotní zkušenosti se rád podělil

Ještě v letošním roce se účastnil cennými radami na metodickém materiálu pro vedoucí folklorních souborů Valašské tance z Rožnova a okolí, kde se podělil o své celoživotní zkušenosti jak hrát a doprovázet nejen figurální tance - a to jednoduše, s respektem k materiálu, tanečníkům i spoluhráčům, ale se snahou jít dál a výš a hlavně pravdivě.

Za svůj největší přínos pro soubor považoval spoluautorství na několika úspěšných pásmech. Z tvůrčí dílny Bělunek-Bradáč vzešla např. tato: Přástky, Na tej lúce zelenej, Svatojánské. Za osobně nezapomenutelnou považoval i práci s dívčím sborem, o jehož úrovni svědčí mimo jiné i to, že pro něj Jan Rokyta napsal pásmo halekaček z Jasenné „Tá naša chasa“, se kterým se sbor s úspěchem zúčastnil soutěže Grand prix Rádia Bratislava.

Osudy Ivana Bělunka a Lojzka Fabiána se časem protkly. Ještě před pár lety bylo možné téměř každý den slyšet v rožnovském skanzenu tóny Ivanova cimbálu, když zpříjemňoval před Vaškovou hospodou atmosféru návštěvníkům muzea.