Zdá se mi, že to bylo včera, říká Ladislav Goral o tragédii, která jeho rodinu postihla během 2. světové války

17. červen 2019

Někdo má fotografie, deníky, nebo různé předměty z období 2. světové války. Pro někoho to jsou vzpomínky na vůbec nejkrutější období v historii. Rodinná paměť si na toto období uchovává své smutné okamžiky. S pamětníkem Ladislavem Goralem natáčela Iveta Demeterová.

Ladislav Goral vypráví příběh z 2. světové války. Tragédie se odehrála ve středoslovenském kraji mezi Zvolenem a Kremnicí, ve vesnici Ihráč. Právě tam se v roce 1939 narodil Ladislav Goral. Dnes 80 letý pamětník, kterému rok 1944 vzal matku, babičku, dva sourozence a další členy rodiny. Bylo mu pět let, měl strach a nerozuměl tomu, co se děje. Viděl své strýce, jak si kopou jámy. Slyšel střelbu a viděl, jak padají do otevřených hrobů.

„Otec ve válce bojoval proti Rusku, s Němci, protože Německo a Slovensko se v té době přátelili. Potom z německé armády utekl do Svobodovy armády. Asi čtyři, nebo pět let nebyl doma. Když začalo povstání v Bánské Bystrici, vysadili ho kdesi v horách, mezi Bánskou Bystricí a naším domovem.“

V té době byla Vaše maminka doma s jejími rodiči a dětmi? Kolik vás doma zůstalo?

„Bylo nás sedm dětí. To jsme byli ještě v pohodě. Jenže táta nebyl dlouho doma a chtěl vidět ženu a děti, tak se na nás přišel tajně podívat. A soused, gardista, který tátu znal, a navštěvovali se, ho šel nahlásit Němcům. Někdo je viděl, když šli k nám, tak nám to řekli a táta utekl do lesů. Než přišli, byl pryč. Jenže to odskákala celá rodina. Moje maminka, její sestra, které bylo 17 let, nejmladší brácha, kterému nebyl ani jeden rok. Babička, máma mojí mámy. No a tátova rodina.“


Ladislav Goral vzpomíná: „Přijeli Němci a vyptávali se, kde je otec. My opravdu nevěděli, kam odešel a kde se ukrývá. Tak začali konat.“

„Mámu nejdřív zavřeli v Kremnici a asi po týdnu babička, její maminka, řekla mojí nejstarší sestře, že za ní půjdou. Vzali i mého nejmenšího brášku, myslela si, že když uvidí malé dítě, že ji pustí, že se smilují. Nesmilovali se. Sebrali ještě je tři a zavřeli je. Mezitím doma vyslýchali strejdu a dědu z tátovy strany, mlátili je, ptali se, kde táta je, ale oni to opravdu nevěděli.“

Váš tatínek jim to neřekl, kam se půjde schovat…

„No jistě. A oni si museli vykopat jámu a potom dědu, tátovi dva bratry, dva bratry od mámy a jejího otce, postříleli. Šest lidí. Postříleli je před mojí babičkou a zbylými příbuznými.“

Pane Gorale a kde jste v tu chvíli byl Vy?

„Já na to také koukal, byl jsem doma.“

Byl jste tedy se svojí babičkou?

„Ano. Máma byla s druhou babičkou v kriminále, takže jsem já a všechny další děti a příbuzní byl u babičky Goralové, tátovi mámy. A byli jsme svědky tohoto hrozného činu.“

Události 2. světové války se Ladislavu Goralovi neustále vrací.


„Zdá se mi, že to bylo včera. Stále vidím svou babičku, jak odchází s malými sourozenci, aby vyprosila od Němců svou dceru, moji maminku.“

„Babička byla silná osobnost. Viděla, jak její manžel a synové zahynuli, zastřelili je přímo před ní. Pamatuji se, že už ani neuměla brečet. To bylo něco hrozného.“

Vraťme se ještě na chvíli k Vaší mamince a také k babičce a Vašim dvěma sourozencům, kteří se za ní vypravili do kriminálu, aby je dostali ven. Co se s nimi stalo?

„Tehdy všechny likvidovali, jenže my jsme nevěděli kde. Kam dávají zastřelené, mrtvé.“

Vy jste věděli, že je zabili?

„Ano, protože v kriminále už nebyli. Rusové ho sice potom osvobodili, ale oni už tam nebyli. Němci některé vězně na poslední chvíli odvezli, ale my jsme nevěděli kam. Když se pak asi po měsíci vrátil táta z války, hledali jsme je po společných hrobech. Největším z nich na celém Slovensku byla Stará Kremnička. Tam bylo několik tisíc lidí, halda lidských kostí. Byla tam vápenka, do které je házeli. Jenže tam jsme je nenašli. Pak tátovi někdo poradil, aby zajel do Staré Štubně, kousek od Martina, a tam jsme je všechny našli.“

Maminku, babičku a sourozence jste našli v masovém hrobě?

„Ano. Nepoznali jsme je podle obličejů, protože už tam leželi dlouho, ale podle oblečení. Podle něj jsme věděli, kdo je kdo.“

Tatínek tehdy pětiletého Ladislava Gorala zůstal sám s pěti dětmi a neustále si vyčítal, že kvůli němu zemřela manželka, děti a příbuzní. Paradoxem ale bylo, že ve vesnici, kde žil, dál potkával člověka, který ho udal.

„Díky jeho udání zahynulo několik Romů z celé vesnice. A on se stal předsedou KSČ.“

Ve vesnici se o tom, co udělal, nepovídalo?

„Vědělo se, že to byl darebák, že to byl Hlinkovec a velký komunista. Můj táta nakonec vzal pistoli a zastřelil ho.“

Co se s ním potom stalo?

„Hledali se svědci … no a nakonec ho osvobodili.“

Tatínek Vám to potom všechno vyprávěl.

„Táta, i jiní lidé. Nedávno jsem navštívil své rodiště, protože jsem dělal rodokmen a jeden pán mi o tom také vyprávěl, jak si tatínka pořád pamatují, jaký byl a co udělal.“


Ladislav Goral od roku 1957 žije v Praze a patří k našim předním romistům. V 90. letech pracoval jako poradce pro otázky menšin na úřadu vlády. Dnes se věnuje neziskovému sektoru.

autor: ide
Spustit audio