Za Janem Steklíkem

Pro ty, kteří ho znali, bude srozumitelné, že váhám, s jakou profesí ho spojit, jak charakterizovat, co dělal, čím a kým byl. Snad tedy básníkem, který nepsal.

Zdeněk Kožmín před lety vzpomínal, a zapsal do svého knižně vydaného deníku, jak Honza vymyslel název jeho knížky o Janu Skácelovi. SKÁCEL. Jako by prý přímo vynalezl pregnantní Skácelovo jméno – a steklíkovsky ukázal pohyb kácení…

V té vzpomínce jsou přinejmenším dva steklíkovské odkazy. Nevím sice, jakým gestem by Honza doprovodil návrh podobně pregnantně nazvat třeba jeho vlastní výstavu, tedy STEKLÍK, a jestli by takový nápad vůbec schválil. Možná by se jen spiklenecky a jakoby provinile podíval, možná by docela nekompromisně řekl „a máme to“.

Hned druhým odkazem je Zdeňkem Kožmínem zmíněné Steklíkovo „vynalezení“, nalézání, vyzvednutí zázračného z tady a teď, trnutí do živého. Bez úskoků, bez strategií, bez alibi … A už slyším jeho znovu nekompromisní „to je kravina“. A zase s tím provinilým úsměvem, co že jsme to zase vymysleli.

V 80. letech jsem měl mnohokrát příležitost být u toho, když Honza kreslil. Mám teď na mysli jeho kresby do časopisů, případně novin, které vzápětí odnášel někam do redakcí (pokud nekreslil přímo tam). Při jedné mojí dopolední návštěvě u něj v panelákovém bytě na sídlišti v Brně – Komíně, Honza jednu takovou kresbu dělal.

Pracovní stůl Jana Steklíka v Ústí nad Orlicí.|foto: Petr Veselý

Tehdy jsem si všiml, že se mu tak trochu třesou ruce. Tuším, že už tehdy jsem to vnímal ne jako nějaký jeho chvilkový handicap, třeba způsobený spěchem nebo pitím piva v předchozím dnu (Jan ostatně zpravidla nepil mnoho), nemohlo to být ani jeho stárnutím (nebylo mu ani padesát), ale jako Honzovu - křehkost.

Ta se ostatně projevovala i v jeho chování. Asi si nevzpomenu, že by kdy dělal takříkajíc čest svému jménu STEKLÍK. Náhle jsem si uvědomil, že když Honza kreslí, tedy onou snad třesoucí se pravou rukou, jako by se vznikající čáry přidržoval. Ne tedy jen pera, ale právě až linky, čáry, která zrovna vzniká.

Jako kdyby její mimořádná přesnost a jakási vnitřní tenze zároveň měla tuto – existenciální – příčinu. Možná ještě jinak by Steklíkova linka mohla být charakterizována jako zařezávající se, jako pozorný řez, který papír v příslušném místě rozřízne, rozdělí na dva prostory a ve stejné vteřině zacelí. Hned se tady vlastně připomínají přinejmenším Steklíkovy nejrůznější kresby střihů na krajiny a další.

Integrální součástí je potom to, co takovou linkou – (kterou ovšem kreslením vlastně tematizoval, učinil autonomní hodnotou) - kreslí. Jevy, situace, věci, poznamenané nějakým – zásahem? Inteligentním, vtipným, mnohdy ovšem provázaným s jakousi stydlivou krutostí. To třeba v případě jeho nespočetných a snad i recyklovaných kreseb „ňadrovek“. Možná, že právě příklad tohoto erotického (ale u Jana vlastně cudného, etického!) „dotyku“, je docela výstižnou charakteristikou i dalších jeho prací.

Řekl bych, že ze stejného rodu, ze stejného dotyku je Honzův mimořádný cit pro vlastnosti materiálu, jeho významovost. Bylo zázračné, jak se všechno pod jeho rukou proměňovalo. Rámy - krajiny, „velikonoční“ vajíčka, ramínka nesoucí „šaty“ ze zbytků textilií, popálených a propálených, kancelářskými skobami sešitých papírů…, to abych zvolil jen pár příkladů ze Steklíkových objektů. Mají rysy až zvláštního kutilství, provizornosti, efemérnosti a – přesnosti.

Jan Steklík.|foto: Alena Blažejovská

Oleg Sus kdysi o Steklíkovi poznamenal: …je dráždivě svůj, neúnavně realizuje své snové metamorfózy věcí a lidí, variace připomínající kdesi z pozadí variace hudební, zasahuje do empirické, jevové, povrchové reality předmětů, aby je zakouzlil.

Koncem 80. let jsem si z polské Poznaně přivezl kelímek u nás ještě nedostupného akrylátového šepsu značky Rembrandt. Ukázal jsem ho Honzovi a ten si jej záhy nechal poslat od kamaráda z Holandska. Předpokládal jsem, že si bude chtít našepsovat nějaké podložky a bude po čase malovat. Honza mně však zanedlouho ukázal podložku (tuším to byla silná překližka) jako by omotanou z obou stran tahy štětce, namáčeného ve zmíněné bílé barvě šepsu. Ošetřenou, ochráněnou jako obvazem. Později podobným „nátěrem“ učinil v řadě variant sváteční (?) gumovou rohožku ke dveřím.

V letech osmdesátých jsme, zpravidla o víkendu, chodili do restaurace Na Piavě v Jundrově. Nevím, jak se to stalo, po létech to nevěděl ani Honza, ale najednou tu byla legenda, že „na Piavu“ chodila taky Božena Němcová. Nevadilo, že v době, kdy ještě hospoda nestála. Nevadilo to ničemu, a pivo nebylo lepší ani horší, jen nám tam bylo o něco důvěrněji. A vůbec bychom se nedivili, kdyby do zakouřené hospody zrovna vešla a „byla krásná, až to k víře není“…

Podobných „příběhů“ je jistě nepřeberně, desítky kamarádů by mohly přidat ty svoje.

Už na začátku 90. let jsme s Honzou spontánně přišli na potřebu spojit řeky jeho a mého rodiště. Vodu ze Svratky jsme nabrali do kanystru u mostu v Jundrově, hned naproti restaurace Na Piavě. V Litomyšli, kde mělo k tomuto historickému Soutoku dojít při příležitosti zahájení výstavy Tvary tónů, jsme potom nabrali vodu z Tiché Orlice.

Při vernisáži, kdy jsme se snažili být co nejtišší, aby probublávání vody slévané pomocí trychtýřů do sklenic bylo co nejúčinnější, přisedla náhle snaživá pracovnice galerie ke klavíru stojícímu poblíž a začala hrát úvodní tóny Smetanovy Vltavy – jsme přece v Litomyšli. Dívali jsme se s Honzou na sebe nevěřícně, s tím, kdo z nás že je ten blbec a něco takového domluvil…

V Praze to bylo později jiné. Vodu z Vltavy jsme nabrali hned pod Mánesem, vodu ze Svratky dovezli autobusem. A při vernisáži, chvíli po počínajícím Soutoku, přistoupila ke stolu, plnému sklenic s trychtýři, Věra Jirousová, která tím inspirovala další přítomné a společně s nimi jsme soutok, tentokrát tedy Svratky a Vltavy uskutečnili. V naprostém tichu, jen s bublavým zpěvem vody obou řek.

Vyhýbám se slovu umělec, ale respekt mám k pojmu umění. Výjimku neudělám ani v případě Jana Steklíka. Sám to prvé nepoužíval vůbec, tuším, že se vyhýbal i tomu druhému. Umění je od slova být, psal Josef Šafařík a Steklík tuto tezi naplňoval, doslova ustavoval. Pokud někde začíná, tedy už v jeho všedně rozmáchlém gestu ruky, tedy i bez tužky či pera. Těžko ale někde končí… Bylo mu a s ním přítomné všude, kde Honza byl, kde JE.