Velikonoční fejeton Martina Stöhra: Srdce, co se směje

Světlo svíček
Světlo svíček

Od vzpomínek na dětské lumpárny a velikonoční obřady se publicista dostal až k vlastnímu pojetí víry. Přečtěte si jeho sváteční zamyšlení.

Byli jsme smečka malých ministrantů, kterou zpovzdálí, dnes by se řeklo, koučovali tajní salesiáni.  Na Velikonoce jsme se pokaždé připravovali už na Dušičky, výrobou paškálu, jakési svíce nadivoko. Josef, takzvaný Pepa, tehdy náš starší předák a dnes známý herec, donesl obrovský výkres a izolepu.

 Padala tma a za branou rozlehlého Lesního hřbitova šuměla nekropole. Špalíry pozůstalých, věnce, chvojí a umělé květiny, tisíce drobných plamínků. Pepa stočil papír do role a fixoval ji páskou. Už tehdy v něm žil komik: „Ogaři, není nad tuto červenú izolepu. Sem jednou olepil koze oba rohy, koza se utrhla a šla do dědiny, ste měli vidět, jak lidi pištěli …“.

Pak jsme se vmísili do průvodů na hřbitově a diskrétně si z hrobů půjčovali hořící kalíšky. Tekutou vrstvičku vosku opatrně přelívali do tubusu. Drobný Staňa s plavými vlasy anděla svědomitě přidržoval knot. I teď vidím jeho vážný, bledý obličej donekonečna osvěcovaný a zatmívaný.

Když byl válec plný (vždycky za něj padla nějaká ta voskem poničená a propálená bunda), obřadně se sundal papír a prohlíželi jsme si svoje dílo. Popravdě: bylo příšerné. Fašírka, falešná svíčková hmota, ale byl to náš paškál. Chtěli jsme si ho o svátcích rozsvítit při modlitbě v Malém lomu nad městem, kde jsme se scházeli.

Jenže do Velikonoc se obvykle ztratil, zmizel bůhvíkde, o nějakém zázemí, klubovně jsme si mohli nechat leda zdát, všechno bylo tajné, to se rozumí, někdy to bylo tajné hned dvakrát. Pepa v mrazech s oblibou svolával schůzky v kotelně „cementárny“, což bylo rafinované krycí jméno pro farní úřad, ale na faře jsme samozřejmě neměli co dělat, to se nelíbilo ani tajným saleziánům.

Jak bylo krásné, když tam Pepa zmáčkl kytaru a zahrál nějakou takzvanou rytmickou píseň: „Jak úžasná musí ta láska být / co přišla k nám o vše se rozdělit / dát novou vláhu poušti spálené / přiblížit nám nebe tak vzdálené…“ To se tak skvěle rozléhalo mezi stěnami, mezi olezlou omítkou a teplovodním potrubím. V podzemí vyzpívaná víra, byli jsme jak hrstka prvních i posledních křesťanů a nevěděli o tom.

Na Velikonoce jsme se těšili, protože to neznamenalo jen ministrovat při obvyklé mši, ale účastnit se i takzvaných obřadů, nejdůležitější části církevní liturgie. Pepa dal k dobrému různé mazácké historie: „Ogaři, škoda, že už kněz při obřadech neumývá lidem nohy, já to estě pamatuju, to byli dycky ze tři staří chlapi, normální dědci v tesilkách, a když vyzuli ty boty a ponožky, to ste neviděli, nohy měli jak jezulata, ti moseli sedět půl dňa na manikůře. Asi jen s tou jednou nohou, sem dycky trnul, aby si to nepopletli. A víte jak se ten paškál dycky ponoří do křestní vody? Kostelník asi chyběl ve fyzice, jednou nalil tu vázu úplně plnú, dyž tam páter Tinka strčil paškál, teklo to od oltářa po schodech až důle do kostela“. A tak dále.

Velikonoční obřady byly kouzelné. Vyhlížel jsem, až bude na Bílou sobotu u misijního kříže hořet v krabici pár polen, až půjdeme průvodem tmavou kostelní lodí, až bude vonět kadidlo, až se kněz třikrát zastaví a pokaždé zazpívá: „světlo Kristovo“, až se mezi lidem předají plamínky svíček a pak ty stovky malých světýlek zaniknou příchodem ještě většího světla, burácením varhan a tryskáním všech elektrických zřídel, co jich náš chrám měl.

Jenže tohle všechno jsou vnější věci. Události, reliéfy paměti, rám. A v něm dodnes zůstává doslova napnuto ono ústřední poselství, které zní z evangelia: „Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly ženy k hrobu s vonnými mastmi. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu.  Zachvátil je strach, ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen!“

Co si počít s tímto vzkazem? Jak ho pochopit? Jak přesně věřit tomu, že i my máme být vzkříšení a účastni věčného života? A jak vůbec věřit?

Většinu času je plátno šedé, člověk žije vzdálený od světel oltáře, daleko od Boha i bližních a jeho nitro ničím nepřipomíná naškrobenou komži ministrantů, a už vůbec ne zářící roucho archanděla. Spíš ten kabát, pokaňhaný a propálený po velké voskové loupeži. Paškál sotva prská, nehoří nebo se ztratil.

A my, pokud jsme úplně nerezignovali, máme setrvalou tendenci poměřovat své rozumění víře s někým okolo. Hltáme další a další a duchovní svědectví, chceme se dozvědět, jak to přesně s Hospodinem je, jestli je víc přísný Otec nebo spíš Pramen bytí, jako by tohle věčné kalibrování bylo podstatné.

Ztrácíme čas jako ty ženy, které marně prohlížejí prázdný, cizí hrob. Kristova slova jsou jedinečná právě v tom, že zde nejsou pro všechny. Ti všichni, co měli jasno, jej koneckonců poslali na kříž. Nejsou pro všechny, ale jsou pro každého. Je to každého jedinečná cesta, pravda, život… A víra.

Americký básník Charles Bukowski si nechal napsat na pomník dvě slova: „Nesnaž se!“ To není cynický epitaf, ale jemný paradox, koán, žánr, řeklo by se, jejž měl tak rád sám rabi Jehošua.

Bukowski toho v životě zkusil jako málokdo, měl tisíc důvodů nevěřit vůbec ničemu, přesto v jedné z posledních básní napsal: „Tvůj život je tvůj život / nenech se zadupat do bláta / buď ve střehu / vždy existuje východisko / odněkud přichází světlo / možná ho není moc / ale je to pořád lepší / než tma / buď ve střehu / bůh ti dá dostatek šancí / poznej je a přijmi“.

Vždy odněkud přichází světlo a přinejmenším jeden zázrak se každému z nás už přihodil. Už jednou jsme byli v jistém smyslu vzkříšení, stali jsme se příslovečnou obživlou hlínou, byli jsme vyrváni z mrazivých dálav vesmíru, dostali nezasloužený dar spatřit krásu, okoušet lásku, obdrželi účast na vtělení Slov.

Nikdo se nedozví, s jakým nákladem jednou vyrazí na Věčnost a jaký bude jeho Soud, ale dost pochybuju, že se bude hledět především na neposkvrněnost roucha. Básník svůj poslední vzkaz pojmenoval trefně: „Srdce, co se směje“. Není nakonec nejdůležitější, jestli jsme na svých blátivých cestách, aspoň občas, pozvedli oči a nejistým hlasem zpívali Aleluja?

Spustit audio
autor: Martin Stöhr

Související