Ukázky: Thorvald Steen - Tíha sněhové vločky

Osmý román norského spisovatele Thorvalda Steena (nar. 1954 v Oslu) nese zřejmé autobiografické rysy. Jeho čtrnáctiletý hrdina sní o jediném: být skokanem na lyžích. Lékařské vyšetření po jednom z jeho pádů však přinese šokující výsledek – chlapec má nevyléčitelnou svalovou chorobu a lékař mu s okamžitou platností zakáže jakékoli sportovní aktivity. Skočí ještě svůj nejlepší skok v životě? Současně je chlapec konfrontován s psychiatrickou nemocí své matky a zhoršující se atmosférou v rodině. Přes bolestné téma se nejedná o knihu tragickou nebo sentimentální. Steenův styl je realistický, věcný, prodchnutý okamžiky humoru a vyznačuje se laskavým odstupem. Z norštiny přeložila Miluše Juříčková, vydalo brněnské nakladatelství Doplněk v edici Současná evropská próza.

Doktor Lang obešel stůl a listoval v papírech. Pak se otočil ke kni­hám na poličce a vytáhl jednu tlustou. Otevřel ji. Ukazoval si prstem v textu. Pak knihu prudce zavřel a dal zpátky na poličku. Na okamžik se zarazil, přemýšlel a otočil se ke mně.
„Čelem vzad."
Udělal jsem to.
Prohmatával mi ramena a stehna.
Byla mi zima.
„Sestra Gunvor (Gynvur) ti udělá biopsii. Píchne ti jehlu do svalu a vytáhne maličký vzorek svalové tkáně, který odešleme do laboratoře na kliniku."
„Proč?"
„O tom si pohovoříme později," odpověděl doktor Lang.
Chtěl jsem se na něco zeptat, ale nemohl jsem si vybavit, co to bylo. Teprve teď mi došlo, že doktor Lang a sestra Gunvor o mně vědí něco, o čem já sám nemám ani tušení.
Vyšel jsem do vedlejší místnosti. Sestřička už na mě čekala s velikánskou jehlou.
„Tak si sedni tady na tu židli. Trochu to zabolí, ale bude to jen chvilka. Půjde to rychle, slibuji."
Říkala pravdu.
Pak mě poslala zase k doktoru Langovi.
„Můžeš se obléct," řekl a narovnal si brýle. Nebyl oholený. Vystouplé lícní kosti, na čele hluboké vrásky. Jeho pleť mi připadala červenější než u jiných dospělých. Proč byl tak skoupý na slovo?
„Je možné zavolat tvým rodičům?"
„Jsou v práci."
„Kde pracují?"
Odpovídal jsem váhavě.
„Máš jejich telefonní čísla?"
„Obvykle jim do práce nevolám."
„No dobrá."
Doktor Lang vstal, udělal dva kroky směrem k poličce, vytáhl tu samou knihu a otevřel ji na stejné stránce jako před pár minutami. Otočil se na podpatku a šel do předsíně. Za okamžik byl zpátky.
„Pokoušel jsem se dovolat tvým rodičům. Sestra Gunvor našla čísla."
„Nezastihli jste je, že?" zeptal jsem se a uvažoval, jestli si všiml, jak se mi ulevilo.
„Tvoje matka byla právě na hodině a v otcově obchodě bylo obsazeno."
„Co jim vlastně chcete?"
„Jsem si celkem jistý, že máš vzácnou svalovou chorobu."
„Co tím myslíte?"
Sundal brýle, položil je na stůl mezi námi, přejel si dlaní čelo a zapřel se do opěradla židle.
„Já tohle neumím. Nejsem dětsky lékař. Dal bych před­nost rozhovoru s tvými rodiči."
„Ale já už nejsem dítě. A na jaře budu konfirmován."
Lang si nasadil brýle a upřeně se na mě zadíval.
„Je mi líto, ale obávám se, že tohle byl tvůj poslední skok. Rozhodující budou výsledky z kliniky. Pro jistotu si promlu­vím s dalšími kolegy specialisty. Pak pošlu tvým rodičům dopis."
Chtěl jsem odejít, nechtěl jsem už nic slyšet. Když jsem se snažil vstát, ucítil jsem, jak se mi točí hlava. Musel jsem si zase sednout.
„Už nemůžu skákat na lyžích?" zeptal jsem se hlasitě. Lang postrčil židli zase o kousek dál a posunul si brýle do čela. Tak uplynuly další vteřiny.
„Bohužel," řekl doktor a nadechl se, „místa s oslabeným svalstvem jsou jasnou indikací. Obávám se, že nemoc bude postupovat jen jedním směrem - k ochrnutí."
Zavřel jsem oči, zvedl jsem se, otevřel oči a už se na něj nepodíval.
On zůstal sedět.
„Smím odejít?"
Držel jsem se opěradla.
Lang upíral pohled na desku stolu.
„Měl jsem s tím sdělením počkat na tvé rodiče," řekl pomalu a vzhlédl ke mně.
„Ne," řekl jsem zamítavě. „Můžu už jít?"
„Ano," řekl Lang, „ale vyřiď rodičům, aby mi ihned zatelefonovali. Můžou mi zavolat i domů."
úryvek

Ukázky z díla T. Sheena si můžete poslechnout v úvodu Zelného rynku v sobotu 14. ledna. Pořad začíná v 17 hodin.