„Svět venku se peče, hlavně že já jsem v chládku.“ Přečtěte si fejeton Radka Štěpánka

24. červenec 2019

Fejeton napsal básník, environmentalista a redaktor brněnského nakladatelství Host Radek Štěpánek.

A klima vám funguje?

Přestěhovali jsme se s kolegy z marketingu v redakci brněnského nakladatelství Host do zbrusu nové kanceláře. A když k nám přijde někdo další z kolegů, je tohle v posledních dnech první věc, na kterou se zeptá. Když to je možné přežít, zapnutou ji nemáme. Ale v případě nezbytnosti ano. Když to jinak nejde, můžeme si prostor ochladit. Ještě nemáme dveře, ale klimatizaci už ano.

Dokazuje to, že v mnoha prostorech je ochlazovací zařízení letos v létě nezbytné, a bylo tomu tak i v několika letech minulých. Bez klimatizace se v poslední době neobejdeme nejen v zaměstnání, ale ani při cestování v autě. Matně si vzpomínám na své první cesty k moři, kdy jsme jeli třeba až do Španělska a v autobusu bez klimatizace. Jak jsme to mohli vůbec přežít, říkám si. Nebo jak jsme zvládali cestovat po jižní Moravě v červené stopětkové škodovce? Bůh ví. Tenkrát jsem byl malý kluk. Něco se od té doby muselo změnit.

Asi jsem nevyrostl jen já, ale i klima se změnilo. Naším prezidentem už není Havel. A klimatizace začíná být nutností. Začínám si však všímat řady paradoxů, které její používání provázejí. Například obraz: člověk sedí v koloně před Brnem zasekaný v dopravní zácpě. Slunce žhne, ani závan větru. Motory všech aut běží naplno a chladí ostošest. Do vzduchu uniká spousta škodlivin, které situaci časem ještě zhorší. Ale to nevadí. Bližší košile než kabát.

Své nepohodlí už navíc nevnímáme jako varovný signál, že se děje něco zlého. Možná už je na to pozdě. Prostě zapneme klimatizaci, protože je to otázka přežití. A má být ještě hůř. Jak bude teplota stoupat, budeme prý na technologiích, které nás budou chladit, čím dál závislejší. Nůžky mezi těmi, kteří si to budou moci dovolit, a těmi, kteří se budou muset péct a dusit, se zase o něco rozevřou. A byznys s prodejem chladicích technologií jen pokvete. Ti, kteří nám technologie nabízejí, budou dál bohatnout.

Představuju si to ale jinak. Stoupající teplota nám říká, že bychom se měli zastavit. Měli bychom se pokusit najít znovu ztracený rytmus, hledat naši přirozenost. A přirozené není, abychom si uměle a další zbytečně vynaloženou energií ochlazovali prostor. Když je venku 45 stupňů na slunci a v kanceláři nedýchatelno, měl by se stroj světa zastavit. Měli bychom jít prostě domů, přestat pracovat. Lehnout si pod strom a nedělat nic. Možná by se pak nevyrábělo zboží, kterému chybí odbyt, možná by se pak vyrábělo jen to, co vydrží, a přestala by se dotovat výroba pro výrobu. Možná by měl systém o kolečko míň a člověk by snáze dohlédl od začátku výroby k hotovému produktu. Možná.

Je asi nějak zakotveno v přirozenosti člověka, že chce svět kolem sebe pořád měnit tak, aby mu co nejlépe sloužil. Řekneme si, že budeme pěstovat obilí, a dvě stě let se pokoušíme o to, vysušit pro obilí krajinu, aby se mu dobře rostlo. Potřebuje totiž jen občas trochu deště, rozhodně ne trvale mokrou půdu. Když se nám konečně podaří ji vysušit, zjistíme, že sice obilí roste, ale nic jiného v krajině nefunguje. A pak přestane pršet, jak vždycky pršelo. Zjistíme, že žijeme v době největší kůrovcové kalamity. V době, kdy zmizí velká část lesů v české kotlině. A i to obilí najednou přestane dávat takové výnosy. Dokonce už není dost ani obyčejné trávy. Naše vysněná krajina smrkových, kukuřičných a řepkových monokultur nefunguje, musíme ji urychleně napravit. Dalších dvě stě let na to ale asi nemáme. Možná by stačilo pár let prostě nedělat nic. Jenže nedělat nic je nuda. Na nedělání ničeho nikdo nezbohatne. Už ta věta samotná vypadá podezřele.  

Klimatizace mě štve i z jiného důvodu, stejně jako třeba bazény. Stále více nás oddaluje od reality. Když mám bazén, můžu si zaplavat doma. A to, jak vypadají rybníky nebo řeky, mě moc nezajímá. Když mám klimatizaci, je taky nejlepší zůstat doma. Co na tom, že se svět venku peče, hlavně že já jsem v chládku. Sounáležitost přestává existovat. Jáství vítězí. Příroda si vymyslela důmyslné mechanismy na to, jak se vedru ubránit. Každý strom je jako obří a výkonná klimatizace. Jenže když máme doma tu svou, na elektřinu, snadno se přihodí, že těm ostatním mechanismům přestáváme rozumět. Přestaneme rozumět fungování stromů – a hned je snazší je pokácet. Přestaneme rozumět fungování louky – a hned je snadné sekat louky jako anglické trávníky, vedro nevedro. Pak nás nemůže překvapit, že nás místo trávníků provázejí městy jen spálené planiny. Stačí, aby se to pár sezon opakovalo, a zmizí z nich důsledně i vše živé.  

Ztrácíme přirozený rytmus, odcizujeme se světu a s tím, jak svět chřadne, to postupuje stále rychleji. Ve snaze ochránit se tu propast navíc stále prohlubujeme. Chráníme jen to své, uzavíráme se v umělé bublině. Ta bublina ale nežije ve vzduchoprázdnu. Je závislá na svém okolí. Čím dál závislejší. Až praskne, bude pozdě. A my budeme mnohem slabší než kdy dřív. Toho se bojím.  

Klima nefunguje. Je na čase si to uvědomit. A začít se potit.

autor: Radek Štěpánek
Spustit audio