Radost, holubice, loupežníci i svérázné nářečí v pověstech ze Srdcovek

Zakládat v našich končinách nové sídlo nebylo před staletími nijak snadné, jak dobře ukazují pověsti o vzniku a pojmenování měst a vesnic. Vezměte si takové loupeživé hordy – nebylo pro ně nic jednoduššího, než si na rozestavěnou osadu došlápnout. Pověsti o loupežnících pro vás máme hned dvě. A také se dozvíte, jak vznikly Konice, co mají Jedovnice společného s Hanou a jaká radost dala jméno Radostínu.

Pověst o tom, jak prý kdysi vznikly Konice, dnes část Znojma

Kdysi za dávných časů, kdy bývalo ještě celé Podyjí místem skoro pustým, sem dorazila část osadníků. Byli chudí, ale pracovití a odhodlaní přeměnit krajinu plnou mokřin na úrodná pole. Mezi příchozí skupinkou byl i jistý chlapec, který choval holuby. Jednoho rána ale zmizela jeho oblíbená holubice. Už se s ní v duchu pomalu loučil, když se ptáček k večeru nečekaně vrátil.

Na nevysvětlitelné celodenní výlety začala holubice mizet docela pravidelně. Chlapec se nakonec rozhodl přijít záhadě na kloub a tak ptáčka sledoval. A co zjistil? Holubice na celé dny odlétala na jednu malebnou mýtinu, kde se uprostřed nacházela studánka s křišťálově čistou vodou. Následujícího dne neodletěla holubice sama. Následovala ji celé hejno.

Osadníci naznali, že to znamená jediné. Je to znamení. Hejno holubů vybralo pro nové obyvatele Podyjí to pravé místo, kde se mají usadit. A jak se z této zápletky zrodilo jméno Konice? Inu, na jméno nové osady došlo až časem. Nejdřív ji lidé kolem tak podivně nalezené studánky vybudovali. A protože posléze dostali za povinnost chovat koně pro znojemský hrad, dostala jejich obec název Konice.

U počátků Kyjova stála statečná obrana proti dobyvatelům

Kyjov má ve svém znaku, jak možná víte, nepřehlédnutelnou lidskou paži, která drží mocný kyj. Traduje se, že právě tato jednoduchá zbraň sehrála důležitou roli v době, kdy lidé své město teprve budovali. Když zrovna stavěli obranou palisádu z dubových kmenů, stala se velká nepříjemnost.

Osadu si vyhlédla jakási loupeživá tlupa. Velká a tuze vychytralá. Útočníci navíc zaútočili v momentě, kdy ještě usedlíci neměli vybudovanou plánovanou obranu. Nebyli ale tak zcela bezbranní, jak se drzí dobyvatelé mysleli. A zbraní se místním stal právě stavební materiál nachystaný na palisádu, přesněji opracované dubové kůly – kyje.

Chlapi je popadli a dotěrným lapkům se jimi začali statečně bránit. A také se ubránili. Osada tak dostala své jméno a rovněž dominantu budoucího znaku.

Jedovnice dostaly název díky horáckému nářečí

Městys Jedovnice býval jen malou osadou čítající asi patnáct chalup. A tento shluk drobných chudých stavení neměl ani vlastní jméno. Až tudy jednou projížděl Crha z Čeblovic. To byl velmi významný člověk, je dokonce považování za zakladatele jedovnického panství a rodu pánů z Holštejna. Původem byl z Tišnovska. Tento Crha se velmi vyznamenal statečným bojem proti Tatarům, byl za to jmenován rytířem krále Václava I.

Ne že by to nebylo důležité, ale pro nás je podstatné to, že jednou přijel právě do míst, kde dnes stojí Jedovnice. Prý tehdy křikl na jednoho z místních, kam že to vlastně dorazil, jak se vesnice jmenuje. A velice ho překvapilo, když se dozvěděl, že místo žádné jméno nemá. V horáckém nářečí se prý nahlas podivil: „Tak já teda jedo v nic?" A bylo rozhodnuto, vznikly tak Jedovnice.

Jak prý ke svému jménu přišlo město Polička

Kdysi přijel do těchto končin jakýsi loupeživý rytíř. I se svou početnou ozbrojenou družinou si vybudoval opevněný tábor a odtud podnikal loupeživé nájezdy na široké okolí. Tu obral o veškerý majetek i život kupce, tu vyplenil nějaké to městečko, jindy si troufl vydrancovat i třeba klášter. Lidem v kraji se začalo žít těžce.

Zvěst o řádění lapky ale dolehla až k uchu krále a ten vyslal proti nenechavé bandě početnou skupinu vojáků. Ti loupežnický tábor obklíčili a nakonec vzali ztečí. Loupežníci vzdorovali odhodlaně, ale mnoho jich bylo pobito a zbytek se dal na zběsilý úprk někam daleko pryč. Vítězství královských vojsk bylo drtivé a jednoznačné. Jak se říká – dali protivníkovi řádný poliček. A právě toto slovo se stalo novým názvem místa onoho ozbrojeného střetu. Dnes tu stojí město Polička.

Příhoda se zatoulaným synem dala jméno Radostínu

Víte, jak přišel ke svému názvu Radostín na Žďársku? Kdysi tu prý žil i s početnou rodinou nějaký zeman. A jeden ze zemanových synů se jednoho den ztratil v lese. Nejdřív na něj doma jen netrpělivě čekali, nakonec ho začal otec hledat a posléze zapojil do pátrací akce i veškeré ostatní členy rodiny a své poddané.

Všechno nakonec dobře dopadlo. Chlapce našli. Celkem v pořádku ho nalezli v místě, kde dnes stojí právě Radostín. Zeman tady totiž nechal vystavět chalupu, prý současný dům s číslem jedna. A právě tak vznikla nová vesnice, která podle velké radosti nad nalezeným chlapcem dostala jméno Radostín.

autor: hon
Spustit audio