Podivný šum – poslechněte si fejeton spisovatelky Petry Dvořákové

17. prosinec 2021

Poslechněte si fejeton, který pro magazín Zelný rynk napsala a následně načetla spisovatelka Petra Dvořáková.

Píše se začátek devadesátých let. Opojení svobodou přesně na přelomu dětství a dospívání. Otvírá se mi vidina střední školy, do té doby jsem prý měla být vděčná za učební obor. Paní učitelka Fňukalová se loučí se starou érou. „Vždycky jsem byla velkou obdivovatelkou Stalina,“ stojí k nám čelem a tak trochu se kaje. Dodneška nevím, jestli jí to věřím. Ale co na tom, před námi lány možností, vyberu si z nich zdrávku. Chodí na ni sestřenice Gábinka, můj velký vzor. Pacienty nazývá pacoši, babči a dědulové, občas nesou označení žlučník nebo ledvina. Ještě než odejdu ze základky, učitelka ručních prací mi říká, že dělám dobře. Zdravotní sestry prý budou vždycky potřeba.

Vytoužené sesterské čepečky nás už minou, ale bílomodré uniformy ještě nosíme. Učíme se skládat skleněné stříkačky a jehly k opakovanému použití. Prý pro jistotu, kdyby se něco stalo a jednorázové stříkačky a jehly ve zdravotnictví došly.

Svět kolem skáče jak rozjařený kůň, za chvíli se zruší modrobílé uniformy, v nabídce jsou šik šaty, kalhoty s halenkami, sestra si vystačí i s bílým tričkem. Z pacientů se stávají klienti, na popáleninách se kultivují kožní buňky. Ne každá sestřička dostane práci, nejdřív se spokojím s ambulancí, pak mašíruji na sál. Vzdělání je děsivě málo, odpovědnosti příliš. Už jsem taky starší, bojím se víc svých chyb, každý se musí bát, protože jakmile tenhle strach pomine, pak se to stane.

Napjatá šňůrka povinností se pak zničehonic přetrhne, zdravotnictví okusím z druhé strany. V nemocnici Motol v té době ještě opadává omítka a na noc je potřeba dát si pantofle do stolku, protože šváby jen tak někdo nevyžene. Kéž by tu strašili jenom ti švábi! Matky, co tu hýčkají děti, utrpí životní rány. Zázraky se ale dějí, většina z nich odnáší své dítě vítězně domů, patřím mezi ně i já.

Najdu si jinou práci, napíšu knížky. Tenoučké lanko, které mě pojí se zdravotnictvím, se natahuje, nikdy ho ale úplně nepřetrhnu. Doktoři potřebují texty, otevírají privátní ambulance, do medicíny se vkrádá byznys. Jako novinářka můžu vidět špičkové zákroky, mluvit s kapacitami v nejrůznějších oborech medicíny.

 „Jak já bych si občas zasestřičkovala,“ klábosím se sestrou u svého lékaře. Pozoruju její přesné pohyby, když mi bere krev. Doktor nás přes dveře zaslechne, ještě ten večer volá. Sestra na záskok se tak těžce shání, kdyby bylo potřeba, jestli bych přišla. A tak si po telefonu plácneme. Jakou má to plácnutí váhu, nám oběma dochází, až jednoho dne ten záskok opravdu potřebuje. Doktor i já celou noc nespíme, nedělala jsem to dvacet let. Ambulance mi oproti devadesátkám připadá jako základna NASA, složitý software, elektronická čekárna i kartotéka, žádné ruční vypisování lístečků, razítkování receptů nebo pipetky na sedimentaci. Přístroje na všechno možné, zkumavky, co samy vycucnou z pacientovy žíly krev, sofistikované pícháčky do prstů, citlivé přenosné přístrojky, pak ještě jeden, ten je prý na moč, šklebí se v poličce u nohou. Nezbývá než si psát do deníčku co a jak, doktor mi v rychlosti všechno vysvětluje, běhám se ptát po pěti minutách, pacienti se zas ptají, co je to za sestřičku. A tak tam pracuju, odebírám krve a vzorky, klikám v kartotéce, odesílám dokumenty, mlčím o tom, kdože to vlastně jsem. Přece jen mě ale občas někdo odhalí, na další kontrolu si nese knihy na podepsání. „Ale pst, nikomu ani muk!“ Užívám si té anonymity, nonamové sestry, která se usměje a u doktora se to lidem hned líp snese.

V únoru dostane dospělý syn podivnou chřipku, horečky neslézají, nakonec zabere tvaroh do ponožek. Už se mluvívá o tom divném viru, ale testy tu ještě nejsou, rozhodně ne tak snadno dostupné. A pak zase zaskakuju, o covidu už se ví dost, běhám do ambulance, trochu se bojím, nakazit se nepotřebuju. Jenže sestra stůně a zůstat v ambulanci sám je pro doktora na zbláznění. Po roce si všechno připomenout, zase ta elektronika, navzdory zákazům přichází lidi s covidem, větrám a otírám kliky, doufáme ve vakcínu. Rozhodování o ní mám o mnoho snazší než ostatní, nemusím spoléhat na média, novináře nebo ty proklaté sítě. Jezdívám dělat rozhovor s motolským panem profesorem, ví moc dobře, co říká, a já vím, že když to říká, můžu mu věřit. Jak taky nevěřit člověku, který matce zachrání dítě? „V medicíně není nic absolutního, nic nejde říct s úplnou jistotou, všechno je a vždy bude o poměru rizik,“ vysvětluje a snaží se mi ukázat, kam a proč se ten jazýček rizik v případě vakcíny naklání.

Domlouvám se s doktorem v ambulanci, když bude potřeba, pomůžu s očkováním. Oba se těšíme, pacienti mu mizí v nemocnicích, někteří zmizí navždy. Pak konečně přiveze tu nově zakoupenou chladničku a v ní jedinou ampulku očkovací látky. Frustrace narůstá, každý den ji přikrmují média a sociální sítě. Svět ustrnul v podivném vakuu. Copak život spisovatelky znamená lovení pozlátka, vkládání selfíček na Facebook, focení obědů, psíků a zveřejňování bezcenných sdělení? V tomhle žít nedokážu, a i kdybych dokázala, tak nechci.

Trvá to ještě snad půl roku, velká očkovací centra jsou už pryč, najednou chybí očkovací síly. Všude se znovu stahují mraky, konečně doktor zavolá, dostal už vakcíny. Po čase obléknu záložní sesterské triko, popasuju se se softwarem, je teď o něco chytřejší, musí odesílat informace do Teček, Čteček a bůhví čeho. Očkujeme o sto šest, fronty jsou všude, snažíme se vyhovět každému. Doktor i sestra jsou zlatí, trpělivě mi všechno vysvětlují, ještě trpělivěji pacientům. Nechávám si v ambulanci pantofle, dává mi to pocit, že sem patřím, a doktorovi jistotu, že pomůžu i další týden, měsíc, možná rok. Kolem se hrnou záplavy slov, všechno, co křičelo v médiích i na sítích, křičí teď pacienti na doktora, na sestru i na mě. V zářivkách pracovny to všechno ale splývá v podivný šum. Nechám ho odplouvat, jediný, kdo tady zůstává, je člověk.

autor: Petra Dvořáková
Spustit audio

Související