Po tatínkovi mám optimismus a smysl pro legraci, po mamince spíš tu přemýšlivější stránku a zodpovědnost, říká světoznámá architektka Eva Jiřičná

Čtěte také

Materiály jsou jako lidi. S některými se chcete stýkat, jiní vás neosloví, říká světově úspěšná architektka Eva Jiřičná

Světoznámá architektka Eva Jiřičná s úsměvem vzpomíná, že do 17 let ničila mamince kuchyní, protože chtěla být chemičkou. Zběhla ale k architektuře a designu a díky tomu ji zná a obdivuje celý svět.

„Opravdu mě ta chemie absolutně fascinovala. A jak jsem byla tou chemií nadšená, tak jsem taky kdeco zkoušela, takže maminka vždycky měla hrůzu, když jsem chtěla být sama v kuchyni,“ vzpomíná s úsměvem Eva Jiřičná a přidává příhodu s tzv. „papiňákem“, která dokazuje, že se maminka neobávala zbytečně.

S velkou láskou mluví o své mamince i tatínkovi, kteří podle jejích slov byli naprosto odlišní. „Tatínek byl optimista. Vždycky říkal, že když je člověku nejhůř, tak se má usmát. A já teď taky, cokoli se stane, tak v tom vidím tu legrační složku,“ prozrazuje Eva Jiřičná o tom, co měla na tatínkovi ráda a co dělá stejně jako on.

A co má po mamince? Na to odpovídá: „Maminka o všem přemýšlela, takže po mamince je ve mně taková ta vážná stránka. Ona nás všecky vychovávala, abychom někomu neublížili, a vedla nás i ke skromnosti.“

A obě tyto své stránky Eva Jiřičná ukazuje i přístupem ke své práci. Tvrdí, že hlavní na práci architekta je poslouchat, protože je zodpovědný za peníze svého klienta. A jeho úkolem je hledat řešení, aby byli oba spokojeni.

Jaká byla její první interiérová zakázka a hodnotí vnitřně interiéry míst, kam chodí na návštěvu? A proč si u projektu výstavby Kongresového centra ve Zlíně vzpomněla na slova svého tatínka, že největší risk je neriskovat?

Milé a upřímné povídání s paní Evou Jiřičnou, plné vzpomínek na dětství a rodiče i optimistického a pokorného přístupu k životu i práci, si můžete poslechnout v záznamu.