Po pádu z motorky skončil na vozíku, ale nevzdal to. Žije naplno a věří v lidskost v každém člověku

Měl dopravní nehodu, kterou přežil. Vážně si ale poranil páteř a přerušil míchu. Od té doby je na vozíčku. Je ale velice aktivním vozíčkářem.

Před třemi lety třeba podnikl dobrodružnou výpravu do Himálají, závodí na speciálním kole ovládaném rukama a stal se florbalovým brankářem Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Také se věnuje osvětě prevence úrazů páteře na školách. Osudný pád, který před sedmi lety navždy změnil jeho život, ho dodnes nutí k přemýšlení, co je a co není v životě podstatné.

Musel se naučit brát život takový, jaký je. I s tím, že něco dává, ale také bere. A když se naučil radovat se z maličkostí, zjistil, že je život i ze sedla invalidního vozíku krásný. Jaké byly jeho první pocity, když se probral v nemocnici z narkózy a lékaři mu sdělili krutou pravdu o ochrnutí?

Že nebude od žeber dolů nic cítit, nechtěl tehdy 33letý Jan vůbec připustit. Nevěřil tomu. Časem se s tím ale vyrovnal. Jak? Zpočátku byla nejdůležitější rodina, která ho v nemocnici pravidelně navštěvovala. Pomohla také rehabilitace.

Vzhůru za novými výzvami života

Jan se svému handicapu po úrazu páteře postavil čelem. Začal jezdit na speciálním kole, takzvaném handbiku. S ním už absolvoval všech šest ročníků cyklomarathonu, ve kterém závodí ve štafetě zdraví i handicapovaní sportovci společně. Poznal nové přátele, nové lidi.

Jak říká, pro člověka není důležité, kde je a jak na tom je, ale s kým je. Před třemi lety si tak třeba splnil jeden velký sen. S partou studentů z plzeňského gymnázia se vydal na třítýdenní putování v Himálajích.

Dál se věnuje muzice, hlavně hře na kytaru a baskytaru. Žasnu nad nástěnkou, na které jsou jeho fotografie z různých končin světa a sportovních podniků, které už stihl navštívit nebo absolvovat v nové roli. V roli aktivního vozíčkáře.  

Nejdůležitější je prevence úrazů

I proto se Honza věnuje přednáškám na základních a středních školách. A vysvětluje i na svém životním příběhu, jak snadné je si zlomit páteř. A že vůbec nemusí jít o vážnou dopravní nehodu, která potkala jeho. Že stačí jen hloupé houpání se na židli ve škole.

Díky vozíku se Honza podíval i do České televize. Účinkoval ve speciálním díle taneční soutěže Stardance, kde si zatančil s Marií Doležalovou a Markem Zelinkou. Tanec Honzu baví a na Stardance moc rád vzpomíná. Byli skvěle sehraná trojka.

Z tréninku Starndance|foto: Jan Krauskopf

Kromě všech koníčků a sportů, kterým se Honza věnuje, je také vynikajícím kuchařem. Mluví ze mě osobní zkušenost, když mě po natáčení reportáže pohostil vynikající francouzskou cibulačkou s parmezánem. Kéž by každý bral život s takovou chutí jako dnes Jan Krauskopf. A tak jsem se ho na závěr našeho povídání zeptal, v co vlastně 8 let od úrazu věří? Jaká víra mu pomohla nebo pomáhá?

Přiznává, že přímo v nějakého Boha nevěří, ale věří v to, že v každém z nás je kousek lidskosti. Záleží podle něj na každém jednotlivci, jak s tou svou lidskostí bude pracovat. Na každém člověku záleží, jak tu svoji lidskost vyvine, aby byl lidštější. A čím víc lidskosti bude v lidech, tím líp se budeme k sobě chovat a svět bude lepší, dodává Jan Krauskopf.