Pastevecký pes je možná lepší než pojištění

Plemena pasteveckých psů

Slovenský čuvač, krašský pastevecký pes původem ze Slovinska, anatolský pastevecký pes, kavkazský pastevecký pes, pyrenejský horský pes a šarplaninec… to jsou všechno mohutní psi, uvyklí i drsným podmínkám a hlavně geneticky vybavení na to, aby v případě nebezpečí zahnali vlka nebo i medvěda. Jinou funkci měli a mají tzv. psi honáčtí – to už jsou menší plemena, která umějí třeba ovčí stádo „tvarovat“, vést, zahnat zbloudilou ovci zpátky do stáda (to ale pastevecký pes zvládne také). Klasickým zástupcem je tu border kolie.

Výcvik nebo výchova?

Dlouholetá chovatelka šarplaninců Dagmar Cestrová říká, že to není výcvik jako třeba u německého ovčáka na obranu. U pasteveckých psů jde o výchovu, kdy si pes vytváří silné pouto buď na člověka, nebo na stádo a vlastně se vnímá jako jeho součást. Štěně by mělo vyrůstat u ovcí, samozřejmě nejdřív u menšího stádečka – stačí pět, šest kusů a taky by mělo mít svůj kout, kam se může uchýlit, když si potřebuje odpočinout. Nakonec je dospělý pastevecký pes schopen ohlídat i stádo padesátihlavé. Na početnější už by měli být psi dva.

Pastevecký pes a člověk

Pokud jde o majitele, o „pána“, pak je nutností, aby pes poslouchal. Jinak je to ale s vnímáním cizích lidí – náhodně procházející turista se může dostat do potíží, protože pastevecký pes ho vnímá jako ohrožení a samozřejmě na něj vystartuje. Chrání stádo a rozhodně se nechce kamarádit.

V tom případě je dobré se zastavit, třeba i promluvit klidným hlasem, hlavně nedělat rychlé pohyby, nešermovat rukama – to je pro psa signál, že bude člověk útočit a samozřejmě výzva k boji. Na místě je buď se vrátit, nebo velkým obloukem psa obejít, on stádo na větší vzdálenost neopustí.

Ještě komplikovanější je situace, kdy jdeme s vlastním psem – ten by měl být na vodítku a také pokud možno vyklidit teritorium. V některých zemích jsou dokonce speciální značky, které turisty upozorňují, že v oblasti jsou stáda chráněná pasteveckými psy.