Ozývají se i hlasy „Pryč s tou sochou!“ říká Radek Horáček a představuje Sochařské Brno 1989 – 2019

Sochařské Brno 1989 – 2019; Radek Horáček: Čím se provinily sochy
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sochařské Brno 1989 – 2019; Radek Horáček: Čím se provinily sochy

Poslechněte si rozhovor o publikaci Sochařské Brno 1989 – 2019, kterou právě vydala Masarykova univerzita.

Radek Horáček je hlavním autorem a editorem knihy, autory dalších kapitol jsou Jaroslav Hamža, Martina Šviková, Olga Búciová a Petra Lexová. Dále na přípravě spolupracoval Zbyněk Fišer.

„V kontextu českého výtvarného umění je Brno v tomto směru jedinečné,“ vysvětluje profesor Radek Horáček, vedoucí Katedry výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Myšlence vydat knihu o sochařských souborech, které se na území města objevily v posledních třiceti letech, předcházely úvahy o přípravě katalogu soch v areálech Masarykovy univerzity. Radek Horáček však od počátku považoval za smysluplnější ukázat univerzitní sochy v kontextu všech soch v Brně, aby vznikla komplexnější představa. „Celek je unikátní nejen celorepublikově, ale i v kontextu střední Evropy,“ tvrdí editor.

Sochy v ulicích – Brno Art Open 2015

Průvodce do kapsy

Konkrétní práce na knize začala v roce 2017 se záměrem připravit odbornou publikaci, která bude mít průvodcovský formát. „Pánovi do kapsy saka a dámě do kabelky,“ usmívá se Horáček. Jednotlivé kapitoly představují celky: Sochy pro Brno, Sochy na Masarykově univerzitě, Brněnské plenéry, ale i pomíjivou, opakující se akci Brno Art Open – Sochy v ulicích. „Ta každé dva roky znepokojuje Brňany tím, že se ve veřejných prostorech objevují výtvarná díla.“

Svobodná tvorba po roce 1989

Kniha vyšla v roce 100. výročí Masarykovy univerzity, ale věnuje se jen svobodné tvorbě po roce 1989. „Jsem specialista na současné umění a podařilo se mi sestavit tým, se kterým jsme sledovali období posledních třiceti let,“ doplňuje Horáček, „právě tehdy se Brno na mapu výtvarného umění zapsalo péčí o sochařské umění.“ Umění podle editora svobodu potřebuje a často to bylo právě ono, které umělo proti nesvobodě a totalitárním tlakům intenzivně bojovat.

Výtvarný teoretik připomíná, že už v 80. letech se v Brně stal zázrak, když geometrické dílo Dalibora Chatrného, „dílo představující abstrakci pro socialistický realismus nepřijatelnou“, se podařilo realizovat v bohunickém sídlišti. „Mezi paneláky se tam noří ze země oranžové půlkruhy, jako by z hlubin země vystupovala hvězda nebo planeta,“ popisuje Horáček. Na historii před rokem 1989 kniha poukazuje i v oddíle věnovaném Brněnským plenérům – sochařským sympóziím, která se datují od roku 1983. Na březích Brněnské přehrady, v Rakovecké zátoce, tehdy mladí umělci vytvořili celkem 19 sochařských děl.

„V první polovině 80. let se do Brna vraceli absolventi vysokých škol, AVU a UMPRUM, v takovém počtu a s takovou tvůrčí silou, jako se to nepodařilo nikdy předtím a nikdy potom.“
Radek Horáček

„Když mluvíme o svobodě a roli politického režimu a jeho vlivu na umění, zpravidla se vyjadřujeme negativně. Říkáme, že politikové jsou brzda umění, mají různé restrikce a ideologické požadavky. To jsme zažili zejména za minulého režimu. V souvislosti s Brněnským plenérem bych ale rád připomenul, že to byla právě politička, kdo způsobil, že se plenéry znovu oživily,“ vypráví Horáček. V roce 1997 Eliška Kovářová, místostarostka v Bystrci, přišla s tím, že na břehu přehrady jsou poničené sochy, které by bylo dobré rekonstruovat a doplnit dalšími. Ve spolupráci s Radkem Horáčkem a Jitkou Vitáskovou z Domu umění města Brna pak zorganizovala Brněnský plenér roku 1998.

Sochy pro Brno

U počátku projektu Sochy pro Brno zase stál tehdejší primátor města Brna Richard Svoboda. Ten si původně přál každý rok umístit do centra Brna novou sochu. „Křičel jsem: probůh, to nejde! Podívejte se na Skulptur Projekte Münster, které vznikly v roce 1977 se zásadou, že jednou za deset let bude sochařské sympozium v ulicích a některá z těch soch zůstane natrvalo ve městě,“ směje se Horáček. Dialog mezi politickými představiteli a odbornou veřejností nakonec v letech 2004-2005 vyústil v úctyhodný projekt Sochy pro Brno. První realizací se stala Gebauerova socha W. A. Mozarta, který jako devítiletý chlapec koncertoval v dnešním divadle Reduta.

Sochařské Brno 1989 – 2019; Jiří Sobotka: Socha věnovaná básníku Janu Skácelovi

Mozart a Skácel

Knížka Sochařské Brno 1989 – 2019 přináší také příběhy jednotlivých soch – o soše vznášejícího se Mozarta s jedním křídlem, dospělou hlavou a dětským tělem píše autor kapitoly o Sochách pro Brno Jaroslav Hamža. O tom, jak obtížný je výběr v soutěžích, ví své i Radek Horáček, neboť často bývá v porotách. V rozhovoru s Alenou Blažejovskou vypráví také o tom, jak probíhala soutěž na sochu Jana Skácela, která je umístěna na svazích Špilberku. V tomto případě soutěž vyhrál Jiří Sobotka.

„Socha by měla oslovit diváky i po padesáti letech. A měla by také vyjadřovat styl daného umělce, být jeho osobním projevem. To je těžký úkol,“ připomíná Horáček. „Často se ozvou hlasy: ta socha se mi nelíbí, odstraňte ji.“ Podle výtvarného teoretika je to však natolik obtížná i nákladná záležitost, že si sochaři nezaslouží, aby jim veřejnost nadávala.

Lavička místo sochy?

Také sochy umístěné v areálech Masarykovy univerzity se setkávají s nepochopením akademické obce. „Proč sem dali tuhle věc, když tady mohla být lavička a květinový stolek? – slýcháme.“ Naproti tomu ředitel Národní galerie sochy umístěné v univerzitním kampusu v Bohunicích obdivoval.

Sochařské Brno 1989 – 2019; Krištof Kintera - Red is coming (Univerzitní kampus Bohunice)

„Dominantní osobnost, díky níž má Masarykova univerzita mnoho sochařských děl, je někdejší rektor prof. Eduard Schmidt, který je povoláním fyzik. Výtvarné umění bylo jeho celoživotní láskou a v 60. letech se dostal do Spojených států.“ Profesor Schmidt si tehdy uvědomil, že se sluší, aby univerzita podporovala výtvarné umění, což podle Horáčka platí, přestože Masarykova univerzita specializovanou výtvarnou fakultu nemá. „Máme Katedru výtvarné výchovy, seminář dějin umění, čili výtvarnému umění se věnujeme, ale umělecká fakulta je v Brně na VUT.“

Vznik bohunického kampusu byl původně provázen záměrem vybudovat i univerzitní galerii. K tomu nakonec nedošlo, nicméně galerie v plenéru či sochařská zahrada s díly významných umělců zde vznikla. Venkovní prostor je volně přístupný veřejnosti, takže je možné tu vidět například kinetickou sochu Pavla Tasovského.

Diskuze nad Spravedlností

Kniha Sochařské Brno 1989-2019 přináší i příběhy nejznámějších brněnských soch. „Velká diskuse byla u brněnské sochy Spravedlnosti, probíhala jak v laické veřejnosti, tak i v odborné komunitě. Ve vyjádření poroty jsme tehdy napsali, že autor Márius Kotrba našel vlastní symbol spravedlnosti,“ vzpomíná Horáček, „že dosíci spravedlnosti je těžké, že je to těžké břemeno. Je to robustní figura panáka, který zvedá těžkou krychli, až vytryskne osvobozující pramen vody – spravedlnosti.“

Velká diskuse nastala u gigantické bronzové jezdecké sochy s motivem odvahy od Jaroslava Róny. Přitom právě on u Kotrbovy sochy Spravedlnosti kritizoval, že nepracuje s klasickými symboly, jako jsou váhy, zavázané oči a meč.

Také v dalších městech se vedou diskuse o sochách, které jsou v nich umístěny. Podle Horáčka však právě Brno bývá odbornou veřejností chváleno. „Umělci jsou od toho, aby nám otevírali nové horizonty, aby porušili stávající pravidla. Takhle to bylo v umění vždycky,“ shrnuje Radek Horáček. A slibuje, že v dohledné době vyjde i knížka zaměřená na sochu času, orloj, na brněnském náměstí Svobody.

Spustit audio

Související