Nešťastná láska, úkladné vraždy a lidské neštěstí daly jméno studánkám

Za původem pojmenování čtyř studánek a jedné jeskyně jsme se vypravili v Srdcovkách Zdeňka Junáka v minulém týdnu. Všech pět příběhů ale má něco společného – jde o pověsti s dramatickým průběhem a tragickým koncem. Je ironické, že něco tak životadárného jako je studánka, dostává tak často jméno po události, která lidský život ukončila.

Duchnová studánka připomíná zoufalou snahu ženy zastavit velkou vodu

Nedaleko Švábenic na Vyškovsku kdysi ležela víska zvaná Všebořice. V místě je studánka, které se říká Duchnová. O tom, jak ke svému názvu přišla a kam se poděly Všebořice, vypráví pověst. Začalo to prý kdysi strašná bouřkou. Při ní se rozvodnil místní potok vyvěrající právě ze zmíněné studánky.

Nejdřív vypadal potůček docela nevinně, ale každou minutou hrozivě přibývalo vody a za chvíli bylo jasné, že vesnici hrozí veliká potopa. A ke vší smůle nebyla většina lidí doma, odešli za prací na pole daleko od dědiny. V té byli tou dobou většinou jen děti a naopak ti nejstarší.

A tu se jedna stařenka, která zůstala doma s malými vnuky, pokusila situaci zachránit. Vzala doma duchnu a snažila se pramen ucpat. Plán na záchranu bohužel nevyšel a dotyčná žena zaplatila svou snahu životem. A to nebylo všechno, vesnici spláchla velká voda a úplně ji vymazala z povrchu zemského. Upomínkou na tuto událost je název studánky, které se od těch časů říká Duchnová.

Kde vzala své jméno Kateřinská jeskyně v Moravském krasu?

Každému z nás je jasné, že název jeskyně pochází od nějaké Kateřiny. Víte ale od které? Prý je to od dívky z pastýřské rodiny, která kdysi žila v krasu v prosté chaloupce na kraji lesa. Bylo to pilné děvče a často místo otce vyrazilo s ovečkami na pastvu.

Jednou ale zašla Kateřina poněkud dále než obvykle. A co čert nechtěl, zrovna se začala blížit bouřka. Nebyl čas na návrat a tak se dívka se stádem uchýlila do nedaleké jeskyně. Bouřka přešla a Kateřina chtěla hnát ovečky domů, jedna ale chyběla. Dívce se zdálo, že slyší její zvoneček z tmavého konce jeskyně a vydala se ji hledat. Ve spleti chodeb se ale sama za chvíli ztratila.

Když lidé z okolí později našli v lese opuštěné stádo, začali se po dívce shánět. Po nějaké době ale našli už jen její mrtvé tělo. Od té doby se jeskyni říká Kateřinská.

Studánka Sojsínka dostala své jméno díky tragické lásce mladé komtesy

Nedaleko Pozlovic u Luhačovic najdete studánku, která se jmenuje Sojsínka. O tom, kde vzala své jméno, vypráví legenda. Podle ní tu kdysi stával hrad, na kterém žila spolu se svými rodiči mladá komtesa. Bylo to už děvče na vdávání, na svatbu ale neměla ani pomyšlení. Trápila ji totiž nemoc.

No, nemoc. Ve dne byla úplně v pořádku, ale v noci ji neznámá síla vytáhla z postele a dívka chodila po zámecké střeše. Jednou ji tam zahlédl mladý uhlíř. Zrovna, když stála náměsíčná komtesa na kraji střechy, na ni uhlíř zavolal: „Co tam děláte, vždyť spadnete?“

To ovšem dívku probudilo, zavrávorala a už padala dolů. Naštěstí se její noční košile zachytila o křoví nad zámeckým příkopem. Uhlíř se do těch míst začal rychle prodírat a zraněnou mladou ženu vynesl.

Jak ji tak nese v náručí, rozhořela se v obou mladých srdcích láska. Ale rodiče urozené dívky vztahu nepřáli. Dívčina matka dokonce zakřičela: „Snad si nechceš vzít obyčejného ubohého uhlíře, ty hloupá sojko!“ V tom se dívka proměnila v sojku, ta vyletěla oknem a usadila se na starý dub nedaleko hradu. K velké smůle zahlédl strakatého ptáka panský hajný a sojku, vlastně zakletou dívku, na místě zastřelil. Mrtvá padla do studánky, které se od té doby říká Sojsínka.

Vražda ze žárlivosti dala jméno studánce Hejtmance

Ve Zborovicích na Kroměřížsku se prý kdysi stala zvláštní věc. Bylo to za časů, kdy tudy táhli pruští vojáci. K nelibosti místních se ubytovávali po domech, kde snědli všechno, na co přišli. Jejich velitel – hejtman – byl ubytovaný v chalupě u jistých Zbořilů.

Byl to ovšem na rozdíl od mnoha jiných zdvořilý a sympatický člověk, který si vzal jen to, co mu panímáma Zbořilová nabídla. A přestože cizinec, hostitelku okouzlil svou bezchybnou češtinou. Sympatie své ženy ale logicky nesdílel pantáta Zbořil, který na hejtmana žárlil.

Jeho odpor vůči hostu ještě zvyšovalo popichování chlapů v hospodě. Když pak hejtman odcházel, Zbořil popadl svou starou pušku, hejtmanovi nadběhl a na louce za vsí na něj počíhal v keři u studánky. Když pak hejtman došel na místo, aby se občerstvil vodou, vykoukla z chrastí hlaveň a prásk. Mrtvý hejtman se skácel k zemi.

Starého Zbořila nikdy nedopadli. Mělo se za to, že hejtman zemřel tak, jako spousta dalších vojáků, v boji. Jen studánka, která dostala jméno Hejtmanka, je této události jediným svědkem.

Dvě vraždy ukončily bratrský spor a daly jméno studánce

V Uherském Ostrohu kdysi žili dva židovští bratři. Snad za to mohla náhoda, snad osud, snad jejich rozdílný přístup k životu, ale jeden z bratrů byl velkým boháčem a druhý třel doslova bídu s nouzí. Ten méně majetný často prosil svého bratra, aby mu nějakým štědrým dárkem pomohl k lepšímu živobytí. Boháč ale chuďasa od dveří svého honosného domu pokaždé vyhnal. A tak se ten méně movitý z obou sourozenců rozhodl, že se bratrova jmění zmocní násilím.

Muž se přidal do družiny zbojníků, kteří přepadali lidi v okolí Velké Javořiny, a svým novým kamarádům hned dodal tip na tučnou kořist – svého vlastního bratra. Loupeživá družina přitom nejenže majetného muže obrala o veškeré jmění, navíc ho připravila o život. Lup se tedy vydařil, problém ale nastal s dělením ukořistěných peněz a zlata. Když se zbojníci u studánky v rokli pod Javořinou dělili, nemohli se dohodnout, kdo z nich dostane zlaté hodinky.

Bratr jejich původního majitele o ně stál natolik, že se jich domáhal dokonce i výhrůžkou: „Když mi je nedáte, vyzradím vás!“ A tato věta ho stála nakonec život. Když se šel napít vody do studánky a sklonil se nad ni, ostatní loupežníci se na nového kumpána vrhli a vrazili mu nůž do zad. Proto se dodnes říká té rokli a studánce „U zabitého žida." A v nedalekém Strání se o tom dokonce zpívá písnička.

autor: hon
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.