Není liška jako liška, těm menším se také říká kuřátka
Liška obecná – tento termín v jinak dokonalé češtině označuje jak zrzavou lesní šelmičku (Vulpes vulpes), tak žlutooranžovou chutnou houbu (Cantharellus cibarius). A na jídelním stole to sluší podstatně víc právě houbě. Ostatně kdybychom přeložili doslovně latinský termín „cibarius“, dostali bychom význam „jídelní“ – „k jídlu patřící“.
Liškám se daří i ve smíšených lesích a i když optimistické mykologické příručky praví, že rostou od jara do podzimu, zkušený mykolog Jiří Roth doporučuje konec května a červen a pak přelom léta a podzimu. V českých lesích zažily lišky krušné období kyselých dešťů, které vedly k chátrání až vymizení podhoubí. Ale už se blýská na lepší časy – se zlepšením životního prostředí se vracejí i lišky. Kdybyste je nenašli v Česku, můžete to zkusit v severnějších oblastech Evropy, také v Severní Americe a dokonce i v Asii v Himalájích nebo v Africe – v Zambii. V posledních letech se lišky i pěstují, proslulé jsou francouzské farmy. Jejich produkce se dováží i do České republiky.
Obsah zajímavých látek
Kromě vitamínu C, draslíku a dalších účinných látek je liška zdrojem vitamínu D. Liška obecná potlačuje přemnožení některých škodlivých bakterií a poslední výzkumy upozorňují i na obsah serotoninu, což je – zjednodušeně řečeno – látka snižující deprese. Zajímavý je také obsah insekticidních látek – látek odpuzujících hmyz, proto je liška odolná proti červivosti. Disponuje hutnou vlákninou, to ale dětem nebo starším lidem může způsobit potíže s trávením.
Výtečná je ve směsi s jinými houbami, má výborné aroma. „Mimořádně efektní je spojení se smetanou,“ říká šéfkuchař společnosti Bonduelle Lukáš Uher. Smetanová omáčka k divočině nebo smetanová polévka s liškami – to jsou malé zázraky na talíři. Nakládá se i do octa, můžeme ji také mrazit a třeba sušené lišky se drtí na kořenící prášek.
Nejlepší houby světa
První písemné zmínky o liškách pocházejí už ze 16.století, o dvě století později byly lišky častou součástí jídelníčku francouzské šlechty. A v roce 1836 švédský botanik a mykolog Elias Magnus Fries označuje lišku jako jednu z nejdůležitějších a nejlepších jedlých hub. Mimochodem – jeden z druhů lišek nese i jeho jméno – liška Friesova.
Jen ze sběru ve volné přírodě se ročně prodá až 200 tisíc tun lišek a přidejme k tomu statisticky nepodchycené množství ze soukromého sběru a produkci pěstíren, je to až neuvěřitelné množství.
Záměna
Lišku obecnou si můžete splést ještě tak s příbuznými stejného rodu – například s liškou Friesovou nebo liškou bledou. Pro nepoučeného houbaře by mohlo dojít k záměně s tvarově i barevně podobnou hlívou olivovou. Stačí si zapamatovat jediný rozlišovací znak – lišky rostou ze země, hlíva za dřeva. Ostatně ani tahle záměna není nebezpečná, hlíva olivová sice způsobí žaludeční potíže, ale bez fatálních následků.
