Některé šlechtické rody se za války hrdě hlásily k českému vlastenectví. Patřili k nim i Kinští

„Rok 1918 rozhodně nebyl pro šlechtu žádnou výhrou, naopak. Aristokratické rodiny, které tradičně patřily k přirozeným elitám, se ocitly na okraji společnosti,“ vysvětluje Zdeněk Hazdra z Ústavu pro studium totalitních režimů a dodává, že velkou roli hrála pozemková reforma, která je připravila o část majetku. „Proto se vztahy šlechty a první republiky vyvíjely problematicky, ale přesto se řada šlechticů hlásila k češství a zachovávala československému státu loajalitu.“

Rod Kinských

K vlastencům patřil i rod Kinských ve Žďáře nad Sázavou. Tehdejší hlava rodu Zdenko Radslav Kinský pozval ještě před válkou v srpnu 1938 na zámek do Žďáru nad Sázavou, zástupce stejně smýšlejících rodů. Snažili se společně se zástupci rodu Schwarzenbergů a dalších přesvědčovat britské politické kruhy o tom, že by Československo mělo zůstat ve svých původních hranicích, a proto pozval i lorda Runcimana, aby se pokusil dosáhnout dohody mezi henleinovci a československou vládou. Ten ovšem inklinoval spíše ke straně sudetoněmecké a přesvědčit se jej nepodařilo.

Prohlášení české šlechty

Zdenko Radslav Kinský poté inicioval zářijové Prohlášení české šlechty. S tím se pak dvanáct zástupců šlechty dostavilo na Pražský hrad k prezidentu Benešovi, aby dali jasně najevo svůj postoj a odhodlání hájit české historické hranice.

Němci si jejich jména zapamatovali. „Dopady za to, že se Kinští hlásili k češství a byli protinacistického smýšlení, se projevily za okupace tím, že byla na jejich majetky uvalena nucená správa. Stejně tak i na řadu dalších šlechtických rodů, které odmítaly nacistickou ideologii. O to smutnější je, že tyto rody byly pak postiženy i po únoru 1948 za komunistické diktatury, ty majetky jim byly konfiskovány a většina příslušníků těchto rodů pak opustila tehdejší Československo a odešla do exilu, což je i případ Zdenko Radslava Kinského,“ uzavírá Zdeněk Hazdra.

Zdenko Radslav

Hrabě Zdenko Radslav zemřel v exilu v roce 1975, jeho syn Radslav se uchýlil do Francie, kde působil jako známý vědec v reprodukční imunologii. V roce 1990 se vrátil do vlasti a o dva roky později i na žďárský zámek.