Nejsem vždycky veselý chlapík, říká herec Martin Dejdar

Váš major Strouhal ze Specialistů je autoritativní osobnost, zároveň sympaťák. Bral byste takového policejního velitele i ve skutečnosti?

Myslím, že to není špatná figura. Je naprosto oddaný své profesi. Budeme-li se o něm bavit jako o profesionálovi, hodnotit jeho odborné schopnosti, tak ano, takový by policajt mohl a měl být. Specialisté se mi líbí i proto, že je to jeden z mála seriálů, které se točí filmovým způsobem, a je to na něm vidět. Hodnotím i to, že všechna prostředí, kde natáčíme, jsou reálná, žádný ateliér. V jiných seriálech se vždycky pozná, když jde o „papundeklový chlívek“. My natáčíme v reálných bytech a fabrikách, na ulicích, i kriminálka na Proseku je skutečné prostředí. To dodává seriálu punc autenticity, je víc uvěřitelný.

Začal jste hrát v seriálech v době, kdy u nás ještě nebyly každodenní záležitostí jako dnes, řada herců jimi dokonce i trochu pohrdala. Cítil jste už tehdy, že v televizním seriálu je budoucnost?

Vůbec ne. Spíš mě vždycky zaujalo téma, záleželo mi na tom, o čem je příběh. Měl jsem štěstí, že seriály, ve kterých jsem vystupoval, měly velmi kvalitní scénáře, třeba Konec velkých prázdnin od Pavla Kohouta. A pak přišel Comeback a hlavně Zdivočelá země. To se vám stane jednou za život.

„Měl jsem štěstí, že seriály, ve kterých jsem vystupoval, měly velmi kvalitní scénáře, třeba Konec velkých prázdnin od Pavla Kohouta. A pak přišel Comeback a hlavně Zdivočelá země. To se vám stane jednou za život,“ říká Martin Dejdar|foto:David Turecký

Zdivočelá země byl velký projekt: čtyři série, čtyřicet pět dílů. 

Točila se průběžně, žil jsem s ní sedmnáct let! Jsem smířený, že nic podobného už dělat nebudu. Ale jsem šťastný, že jsem u toho mohl být. Myslím, že něco podobného se u nás už nikdy dělat nebude. Ne, že by se nějaký seriál netočil sedmnáct let, mnohé se dělají i déle. Ale takový, který má závažnou výpovědní hodnotu i obrovský historický přesah jako Zdivočelá země, už těžko vznikne. Nebudou na to peníze, možná ani zájem. Rozpočet byl obrovský, zejména první série, která se točila na filmový materiál. Vlastně nešlo o seriál, ale o deset celovečerních filmů. Teprve další pokračování se natáčela na digitální záznam. Bylo to skvělé, úžasné, a zaplaťpánbůh za to.

Máte za sebou spoustu pozoruhodných titulů, spolupráci s mnoha režiséry. S kým se vám pracovalo nejlépe?

Určitě nejradši vzpomínám na Hynka Bočana, protože jsem s ním zažil mnoho let dobré práce. Dělali jsme spolu i jiné seriály, třeba Poslední sezonu, Hotel Herbich. Je to takový režisérský táta. Vážím si na něm i toho, že je navíc – jak my herci mezi sebou říkáme – herecký režisér. Hynek Bočan má totiž herce rád, což zdaleka neplatí pro všechny. Je velice citlivý a empatický. Na všech filmech i televizních věcech, které dělal, to je taky vidět. Vezměte si třeba jeho film Parta hic. To je názorná ukázka, jak se z gigantické sračky dá udělat dobrá komedie.

Čtěte také

Martin Dejdar: Proč už nemůžu říct svůj názor bez toho, abych byl na sociálních sítích mučen a natahován na skřipec?

Hm, doufám, že mi to slovo u šéfa projde.

(smích) Teď už v médiích přece projde každý vulgarismus. Ale tohle ani není nadávka, v naší branži je to pojmenování pro něco, co se nepovedlo. Když si vezmete, že záměrem filmu bylo, aby se v republice pilo víc mlíka, pomyslíte si, že se to prostě nedá udělat dobře. A Hynkovi se to povedlo. Ze slabého scénáře dokázal vytřískat zábavu. S nápady, výtečným hereckým obsazením. Takže fakt před ním klobouk dolů. Je to báječný, inteligentní člověk, má v sobě nesmírné morální hodnoty.

Uplatňujete se jako komediální herec, přesvědčivě hrajete dramatické role, jste moderátor i bavič – získal jste za „bavičství“ i ocenění. Takové rozpětí vám vyhovuje?

Já tu různost miluju. Mám rád, když jsou mé role takhle rozdílné, baví mě to. Nerad bych uvízl v nějaké škatulce, myslím si, že v herecké práci by neměly škatulky být. Dramatické stejně jako komediální role chci zvládat co nejlíp, pro mě je to vždycky výzva. Rád dělám věci, které jsou o něčem, to je pro mě základní věc. Takové, kde můžu vytvářet charakter, kterému lidé uvěří.

Byla jsem kdysi u toho, když jste moderoval udělování Českých lvů, a zároveň jste dostal Lva i vy. Tam se setkalo vaše komediální i dramatické já, protože jste se měl na pódiu obratně vyrovnat s tím, že divák v sále i v televizi se musí při udělování bavit. A zároveň jste nečekaně dostal cenu za výkon v dramatu Učitel tance.

Ano, tam se to setkalo. To bylo úžasné. Byl jsem opravdu strašně šťastnej, zažíval jsem jeden z vrcholných profesních okamžiků v životě. I když, upřímně, nemůže vás potkat nic horšího než moderovat večer a sám na něm dostat cenu.

„V téhle zemi má oběť menší práva než pachatel. Když se někomu něco stane, měl by dokazovat, že se mu to opravdu stalo, což je úplně absurdní. Zločinci tady žijí spokojeně dál a vysmívají se slušným lidem,“ je předvědčený Martin Dejdar|foto:David Turecký

V souvislosti s Učitelem tance se nelze nezeptat, kde jste získal své mimořádné pohybové schopnosti, dispozice ke sportu i tanci. Vedli vás k tomu doma?

Táta námořník i mamka byli sportovně založení. Táta mě naučil základy sportů – tenisu, bruslení, lyžování. S mamkou jsem zase chodil cvičit do Sokola, tam jsem získal pohybovou inteligenci. Taneční zdatnost mi byla asi vrozená, dlouho jsem tančil v souborech scénických tanců, ve slavném amatérském souboru Věry Veselé v Chrudimi. Líbilo se mi, že jsme nacvičovali scénky s dějem, dost progresivní věci. Chodil jsem taky do tanečního souboru u nás v Chrasti, který vedla paní Svobodová. Zkrátka jsem měl k pohybu vždycky blízko, bavilo mě lítat venku, jezdit na kole, bruslit, tančit, hrát hokej. V profesi se mi to pak nesmírně hodilo a pořád hodí. Díky tomu jsem měl možnost vidět a vyzkoušet si věci, ke kterým bych se normálně nedostal. A potkat se s úžasnými lidmi, se sportovci i s osobnostmi z jiných oborů.

Je o vás známo, že jste nadšený hokejista, dlouholetý aktivní hráč, proto jste také přesvědčivě ztvárnil hokejistu Jana Krola v seriálu Poslední sezona. 

Já hokej miloval od dětství, vždycky byl pro mě sportem číslo jedna. Hokejem jsem žil, rád jsem se na něj díval v televizi, odjakživa jsem fandil našim. Celé dětství jsem hrál na dvoře hokej, vždycky proti Rusákům, a vždycky jsem musel zvítězit. Čím jsem byl starší, tím jsem ten sport víc vnímal. Už od roku 1996 jsem jezdil s Jágr týmem na jejich soustředění i na zájezdy do zahraničí.

Takže nabídka na roli v Poslední sezoně přišla jako na zavolanou.

Dá se to tak říct, i když s tím obsazováním to bylo tenkrát dramatičtější. Vždycky říkám, že fotbal může hrát i Lábus, ale s hokejem je to obtížnější, protože tam musíte umět na bruslích aspoň stát. Díky seriálu Hynka Bočana jsem se pak dostal k hokeji i profesionálně, to znamená, že jsme začali s pořádnou přípravou. Tři čtvrtě roku jsme se připravovali s profesionálním hokejistou Václavem Eiseltem. Měli jsme tam skvělý tým, hlavního choreografa nám dělal Jirka Hrdina.

Jako Antonín Maděra v seriálu Zdivočelá země|foto: Česká televize

Proto se vám pak nechtělo s hokejem skončit?

Při natáčení Poslední sezony vznikl náš tým HC Olymp. A když práce na seriálu skončila, přišlo mi líto s tím přestat, když jsme byli takhle rozjetý a aspoň minimálně jsme se to naučili. Hrozně nás to bavilo, chtěli jsme se dál učit i hrát. Olymp se tedy zachoval, znovu jsme každý týden trénovali, a když se seriál vysílal, začali jsme hrát po celé republice charitativní exhibice. Zůstalo nám to dodnes. Nedávno jsme například měli v Břeclavi velký charitativní zápas pro školku v Hruškách, kterou zničilo tornádo. Takže jedeme dál.

Není asi náhoda, že jste se angažoval v celonárodní euforii po slavném vítězství našich hokejistů v Naganu a moderoval celý den na Staroměstském náměstí. Jak jste dokázal zvládnout náročnou situaci, když se na naše hráče dlouho čekalo?

Víte co, to byla podivuhodná, nezapomenutelná atmosféra, všechny ovládla zvláštní euforie. Na náměstí přišlo přes sto tisíc lidí. Ale začalo to tak, že mě den předtím v osm ráno zavolali z magistrátu na schůzku, kde byla spousta lidí, včetně zahraničních expertů. Mimo jiné také lidé z CI5 z Británie – specialisté na nenadálé situace. Protože se předpokládalo, že se něco semele. Na Staromáku stáli lidé už od finálového utkání, někteří tam byli dva až tři dny. A ti experti, když se podívali na půdorys náměstí, říkali, že s tím raději nechtějí mít nic společného, protože když se něco stane, je konec. Nejsou odtamtud únikové cesty. Když se zacpou okolní ulice, může nastat katastrofa. Prý je tam údolí smrti. A vidíte, nestalo se vůbec nic.

Protože jste to ukočíroval.

Ano, ale ti lidé se dali poměrně dobře zvládnout, byli úžasní. Držel jsem je v pozornosti od deseti ráno do devíti, půl desáté večer, až do doby, kdy konečně přijeli naši hokejisti. Každou hodinu se jim říkalo, už jsou tady, už jsou tady. Přistáli sice už kolem druhé, ale jeli na Hrad za prezidentem, takže na Staromák přijeli fakt až večer.

„Simpsonovi děláme třicet jedna let, od roku 1990, tak dlouhou dobu těžko něco překoná. Abych tedy odpověděl – ano, dabuju moc rád.“|foto:DAVID NEFF / MAFRA / Profimedia

Měl jste v některém okamžiku strach?

Nejhorší bylo, když hokejisti odjeli na slavnou tiskovku na Žofín. A teď co s plným náměstím? Musel jsem nějak zařídit, aby lidi odcházeli postupně. Takže já na pódiu půldruhé hodiny hrál Mrazíka, aby se dav udržel a rozcházel se pomalu.

Ještěže jste Mrazíka uměl!

Jo, to už se několikrát hodilo.

Když už jsme u Mrazíka – dabujete rád? Některé postavy si bez vás ani nejde představit, například Barta ze Simpsonových.

Ale to víte, že by existovaly i beze mě, každý je nahraditelný. Pravda je, že seriál Simpsonovi děláme třicet jedna let, od roku 1990, tak dlouhou dobu těžko něco překoná. Abych tedy odpověděl – ano, dabuju moc rád.

Čtěte také

Oslavenec Martin Dejdar: Deprese může nemoci ještě probouzet. Pojďte na panáka!

Před časem jste se rozhodl přestěhovat rodinu na nějakou dobu do Ameriky. Jak to vlastně bylo?

Důvodem byl náš syn. Zažíval ve škole šikanu, o které jsme nevěděli, dozvěděli jsme se to od kamaráda. A zjistili jsme, že jeho škola s tím není schopna nic dělat. V téhle zemi má oběť bohužel menší práva než pachatel, což je strašný. Když se někomu něco stane, měl by dokazovat, že se mu to opravdu stalo, což je podle mě úplně absurdní. Zločinci tady žijí spokojeně dál a vysmívají se slušným lidem. A to platí ve všech sférách, co si budeme povídat.

Šikana tedy rozhodla?

To byla poslední kapka. Rozhodli jsme se 1. srpna 2012, že rodinu odvezu pryč, aby to nemusela zažívat, a už 10. srpna jsme odletěli. Neměli jsme vůbec nic připraveno. Bylo to fakt ze dne na den. Na místě jsme byli nejdřív dost bezradní. Zlomový moment nastal, když jsme šli přihlásit dceru Sáru do školy. Zazvonili jsme u branky, někdo na nás přes reproduktor začal mluvit, vůbec jsme nevěděli, co po nás chce. A v té chvíli jsme si s manželkou řekli: jestli zabzučí bzučák a pustí nás dovnitř, zůstaneme, když nezabzučí, jedeme domů. Zabzučel. A tím to začalo. Rodina zůstala, já se vrátil domů a vydělával na to, aby tam mohla být.

Když se po čtyřech pěti letech vracela, zvykly si děti na domov snadno?

Nejdřív se vrátila manželka s dcerou, Matěj tam ještě dva roky zůstal. Dceři se domů moc nechtělo, milovala školu, do které chodila, byla tam nesmírně spokojená. Ale zvykla si doma ze dne na den, žádný problém s tím neměla. Pro obě děti to byl nakonec nesmírně důležitý a pozitivní životní krok. O angličtině nemluvě.

Martin Dejdar, Jiří Lábus a Petr Vacek na slavnostním večeru k 45. výročí založení Studia Ypsilon. listopado 2010|foto:Profimedia

Co právě aktuálně děláte?

Po roce a čtvrt jsme konečně začali hrát v Ypsilonce, máme za sebou první sérii představení. Ale nemám z toho moc dobrý pocit.

Z čeho?

Z atmosféry v divadle. Publikum sedí až od třetí řady kvůli nařízení, že musí být dva metry od jeviště. Takže první dvě řady máme prázdné. A lidé v sále sedí v rouškách. Na schůzi nebo třeba v kině je to možná jedno, ale v divadle potřebujete mít kontakt s divákem, bez toho nemůžete hrát. A když nevidíte, jak se tváří člověk v poslední řadě, nezažíváte žádnou reakci, neinspiruje vás to. Lidé jsou utlumení, vidíte jenom jejich oči, není divu, že se vám hraje velmi špatně. Je to hrozně těžké. Trvá to moc dlouho, každý je unavený. A hlavně k tomu nevidím reálné důvody. Přiznám se, že se mi to nelíbí, nebaví mě to, a vůbec s tím nesouhlasím. Vždyť nikdo neprokázal, že by divadlo bylo zdrojem nákazy. Mám pocit, že jde o to, aby se zpeněžily nakoupené testy a respirátory, vidím v tom spíš ekonomické záměry.

Jak tuhle těžkou dobu zvládáte?

Je to psychicky náročné pro mě i celou rodinu. I když má člověk pověst veselého chlapíka, není vždycky veselý chlapík. Ale musí se jet dál.