Memoáry: Pavel Švanda - Vzpomínky na šedesátá léta

V zaměstnání jsem měl klid, ale jinde ne. Na počátku 70. let o mě jevily zájem jisté orgány. Zdálo se mně, že jsem sledován. Někdy jsem si říkal, že si stíny za svými zády jen namlouvám. Často to asi byla pravda. Ale zničehonic, po dlouhých letech žádání, čekání a urgování jsme získali domů telefon. A brzy přišlo i varování: pozor, jsi odposloucháván. O vážných věcech se tedy u nás mluvilo jen v kuchyni. Nakonec se zjistilo, že policajti se nastěhovali k sousedům přes ulici, a řadu týdnů pilně monitorovali, kdy chodím pro chleba a pro mlíko. To jsme se ovšem od těch sousedů dozvěděli až s mírným zpožděním 20 let. Tenkrát se k nám každý nehlásil. Když jsme šli s manželkou na koncert do Besedního domu, o přestávce se naši známí bavili jen s mou ženou a na takovou vzdálenost, aby bylo dobře slyšet, co si povídají a že si nic neříkají. Někdy jsem se dost bavil. Jiné příběhy byly smutné, zejména příhody lidí, kteří uvízli ve vězení. Anebo se kriminálu vyhnuli za cenu, že podepsali tzv. závazek. Měl jsem mezi kamarády případy obojího druhu a všech mně bylo líto.Dodnes si nemohu zvyknout na levné moralizování a hlučné odsuzování těch, kteří podlehli nátlaku. Když je po všem, kdekdo je statečný jak Bivoj. Mně se ale zdá, že kdyby jednou zase bylo zle a lidé v této zemi opět byli vydáni nátlaku a třeba i vydírání ze strany nových uličních výborů, ti, co se dnes okázale zaklínají mravností, podepsali by první. Měl jsem i kamarády, kteří odolali nátlaku. Nepodepsali, přesto, že přišli o normální zaměstnání a vnitráci je vláčeli řadu měsíců a vyhrožovali jim znovu a znovu kriminálem. Ale právě tihle lidé mluví o svých zážitcích zřídka a většinou nikoho neodsuzují.
úryvek

Celý příspěvek Pavla Švandy si můžete poslechnout v Zelném rynku v sobotu 15. října.

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil 6. června 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU. V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.