Memoáry: Pavel Švanda - Vzpomínky na šedesátá léta

Pavel Švanda

Jedenáctou částí pokračuje vyprávění Pavla Švandy o konci 60. let.

V závěru 60. let jsem se seznámil s Josefem Šafaříkem, což byla událost, která pro mě měla značný význam. Teprve postupem času vyšlo najevo, o koho šlo. Na první pohled byl Josef Šafařík v roce 1967 dobře zachovalý, vysoký, štíhlý šedesátník. Choval se vlídně, i když mezi jeho slovy občas prosakoval trvalý sklon k ironii. Posléze jsem pochopil, že sice je to člověk přátelský a po přátelství toužící, ale zároveň poněkud nedůvěřivý a vůči neznámým lidem opatrný. Když jsem se s Šafaříkem poprvé setkal zjara roku 1967 v bytě Václava Havla na dnešním Rašínově nábřeží, znal jsem už jeho první a tenkrát jedinou knihu Sedm listů Melinovi. Na první přečtení mě zarazila autorova distance vůči vědotechnice. Dnes už všichni dýcháme ovzduší prosycené kritickým vztahem k vědeckému myšlení a k technické praxi. Některé ekologické iniciativy se dokonce vyvinuly v jakési náhradní církve a quasináboženská sdružení navazující na tradice bojovného puritánství, jež spolu s technikou odmítá i rozum. Ale v 60. letech, natož o dvacet let dříve, kdy Šafařík Sedm listů Melinovi psal, to vše bylo ještě zcela neslýchané. Za mého mládí, ale také v mém zralém věku byla česká společnost skrznaskrz pokrokářská a rozumářská. Platilo to samozřejmě o komunistech, ale také o demokratech. I někteří čeští křesťané dost silně prožívali motivy pokroku, tedy vlastně směřování k budoucímu konečnému řešení všech lidských potíží. Jiná věc je, že marxisté i liberálové a také křesťané si jaksi souběžně s vírou ve vědu a pokrok vyvinuli své vlastní osobité mytologie, které často s rozumným uvažováním už neměly mnoho společného. Ne tak Šafařík. O Pokroku měl zřejmě své mínění a ironického, až osvícenského rozumu se držel do konce života velmi pevně.
úryvek

Celý příspěvek Pavla Švandy si můžete poslechnout v Zelném rynku v sobotu 17. září.

Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil 6. června 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU. V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.