Kunderovo jméno je třeba očistit, říká Jiří Pavel Kříž

Sborník Český spor o Milana Kunderu obsahuje texty čtyřiceti autorů, kteří přímo i nepřímo vedou na 270 stranách disputaci na téma Milan Kundera. Editor knihy, literární a divadelní kritik Jiří Pavel Kříž vysvětluje, co ho k sestavení a vydání knihy přimělo a vrací se až do jara 2020: „Tehdy se začaly všude objevovat rozhovory s Janem Novákem na téma, o kterém jsem si myslel, že už odeznělo: v roce 2008 byl Kundera obviněn z udavačství – s tím, že udal agenta-chodce, kterého pak zabásli a odseděl si šestnáct let, což byla jistě životní tragédie.“

Milan Kundera v Paříži|foto:Fotobanka Profimedia

„Bylo to publikováno v České televizi a v Respektu. V České televizi o den dřív a bez jediného pořádného důkazu,“ říká editor. „Kromě nesignovaného zápisu jistého policejního nadstrážmistra k tomu nebyl a dodnes není žádný důkaz – čili nepoužitelné, k ničemu. Byla to jedna z kampaní, která měla zhatit udělení Nobelovy ceny Milanu Kunderovi – jednomu z největších světových spisovatelů 20. a začátku 21. století.“

Novákova tvorba

Po těchto rozhovorech vyšla 900stránková kniha Jana Nováka Milan Kundera – český život a doba. Zmíněné rozhovory zpětně J. P. Kříž považuje za „píárový šunt“. „Dlouho jsem nezažil takovou kampaň ještě před vydáním knížky,“ poznamenává kritik. „Nicméně propadl jsem jí a koupil jsem si knihu, která váží 1 600 gramů, člověk ji neudrží v ruce. Schválně to už trošku pejorativně charakterizuju, protože nad tou četbou se musí normální člověk zhrozit.“

J. P. Kříž považuje Jana Nováka za zručného spisovatele a připomíná jeho knihu Zatím dobrý o útěku bratrů Mašínových z Československa. „Ta knížka dostala Magnesii Literu a je velmi dobrým zpracováním útěku, kterému se česká historiografie v podstatnějších pracech zatím vyhýbá. /…/ Napsal výbornou knížku Děda, tu jsem taky četl, a několik dalších, které jsem nečetl, jako rozhovor s Milošem Formanem a komiks o Zátopkovi. A najednou se pustil do biografie spisovatele, kterého tak moc dobře nezná – ne všechno vyšlo v češtině a on francouzsky neumí. To by ještě člověk snesl. Ale najednou je tam něco, co člověk s literárněvědným vzděláním musí odmítnout od samého začátku: on nerozlišoval prameny. Je tam vyprávění bájných starců z Kosmovy kroniky – v Novákově podání jako historky z Kunderova bohatého experimentálního erotického života. Jsou tam výpovědi lékařů, kteří porušili lékařské tajemství, mám na mysli Pondělíčka, a vypravují věci, které by lékař z úst vypouštět neměl. Ale to hlavní, s čím normálně myslící člověk musí okamžitě polemizovat, jsou svodky a zprávy STB. Kundera byl snad nejvíce postiženým českým spisovatelem v kampani po srpnu 1968. Srovnávám to se jmény jako je Karel Kryl nebo Marta Kubišová, Věra Čáslavská, Jan Procházka, kterého ani pohřbít nesměli.“

Čtěte také

Jeho kniha o Kunderovi rozvířila literární vody. Je Jan Novák připravený na kritiku?

J. P. Kříž strávil četbou Novákovy knihy celé prázdniny roku 2020. „Sám jsem si zadal reflexi pro časopis Přítomnost. Začal jsem ji psát a mezitím jsem sbíral ohlasy, už ne propagační rozhovory, ale ohlasy na knihu samotnou. Byl jsem překvapen, že byly vesměs dosti negativní. Poslal jsem to do svého adresáře – divadelníkům a lidem přítulným k divadlu. Jedním z adresátů je PEN klub, kde to dali do aktualit. Asi půl roku po vydání knihy napadlo Evu Kantůrkovou, že by bylo dobré pokusit se sebrat co nejvíc ohlasů a udělat snůšku toho, jak česká literární obec Novákovu knihu přijala. Tak se zrodil plán, že z toho uděláme knihu.“

Jak se vyrovnáváme s minulostí

Kniha se měla původně jmenovat Letní válka, nakonec v létě 2021 vyšla pod názvem Český spor o Milana Kunderu. „Přispěli do ní literární vědci, ale i spisovatelé, dokonce i právníci,“ vypočítává editor. „Úvodní velkou studii napsal Jiří Přibáň z Cardiffské univerzity, který si všímá toho, jak jsme se po listopadu 1989 vyrovnávali s minulostí. Není to četba veselá, prakticky jsme se s ní – jako mnohé jiné státy – nevyrovnali. I když v Česku se ještě drží naděje pokračovat v listopadovém vektoru a vrátit se k původním východiskům, která tady stavělo Občanské fórum a společnost, která se k němu postupně přidávala. Je to dnes ale společnost rozdělená, která na původní myšlenky rezignovala a vracíme se do nepěkných hodnocení, která připomínají kádrovácké způsoby předchozí epochy.“

Kunderovy romance pro ucho

Krátkou glosu do knihy napsal i Jiří Kratochvil. „Připomíná, že Milan Kundera je dubnové dítě, narodil se 1. dubna a víceméně celý život hrál nejenom erotické hrátky – nikdy to nebylo na Me too, násilné, protože to vždycky bylo po dohodě s partnerkami. Ale v podstatě takovou hru hrál i s estébáky,“ vypráví editor. „Věděl, že je odposloucháván a sehrával celé monology a romance pro ucho – to je ten velký symbol všech odposlechů v Československu. Jiří Kratochvil tedy tu knihu uvádí s tím, že toto vědomí o Milanu Kunderovi je potřeba mít – a pak teprve hodnotit to, co estébákům napovídal.“

Čtěte také

Plátno místo projektoru. O knize Jana Nováka Kundera: Český život a doba

K dalším textům ve sborníku patří esej Sylvie Richterové. „Má celoživotní přátelskou vazbu na Milana Kunderu,“ uvádí J. P. Kříž, „a když jsem se na ni obrátil, jestli by nenapsala původní práci, zajásala: Proboha, proč to nenapadlo někoho jiného a až tak pozdě tebe, to jsem hrozně ráda. – Odložila veškerou práci a napsala esej, který se jmenuje Proč. Odpovídá na otázku, proč my toho Kunderu jako národ, jako Češi nemáme rádi, zatímco svět ho uznává.“

Udání

Ke kauze samotné editor uvádí, že v době, kdy údajně došlo k onomu udání, se v Praze vyšetřovala vražda divadelníka a existovala povinnost oznamovat veškeré návštěvy, i rodičovské, na studentských kolejích. „Milan Kundera byl v kolejní radě. Paní Militkou a jejího partnera přišel navštívit pan Dvořáček, oni to s gustem oznámili Kunderovi, zbavili se vlastní odpovědnosti a Kundera neudělal nic jiného, než že oznámil návštěvu nějakého pana Dvořáčka na nejbližším útvaru Veřejné bezpečnosti,“ vyvozuje J. P. Kříž.

sborník Český spor o Milana Kunderu|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas

„V knize mám i vlastní úvahu, kde se zabývám jazykovým rozborem slovesa udat,“ říká editor. „Všichni to bereme jako v normalizačním ovzduší, jako slovo, které je synonymem pro napráskat. Někdo práskl někoho. Ale slovo udat v jazyce padesátých let, zejména úředním, znamená právě oznámit. To je věc, kvůli které jsme tu knížku vydali, abychom se pokusili Kunderovo jméno očistit.“

Do knihy přispěli...

Kniha však není jednostranná, obsahuje i recenze, které Novákovu knihu o Kunderovi chválí. „Janu Kratochvilovi se podařilo zaznamenat i výpověď Dvořáčkova kamaráda, jeho spoluchodce přes bavorské kopečky, a je patrné, že to nemohlo být tak, jak je ten zápis interpretován.“ Ve sborníku najdeme texty Karla Steigerwalda, Mojmíra Jeřábka, Karla Hvížďaly, Kateřiny Tučkové, Vladimíra Justa, Pavla Janouška, Pavla Kosatíka, Milana Uhdeho, Jana H. Vitvara, Martina Reinera, Ladislavy Chateau, Ondřeje Slačálka, Karla Halouna a řady dalších.

„Je to v objektivitě vedeno k tomu, že Kunderovo jméno je třeba očistit. Je na tom zdravotně už velice špatně, má hodně přes devadesát a tyto kauzy mu nepřidaly, pochopitelně,“ shrnuje J. P. Kříž. Podle editora máme tendenci pohanět, pošpinit, vyřadit z kolektivu ty, kteří náš malý český rybník přesáhli. A to je potřeba změnit.