Kolektivní dům ve Zlíně měl změnit způsob bydlení. Pod jednou střechou bylo téměř vše
Kolektivní dům ve Zlíně měl po druhé světové válce nabídnout řešení nedostatku bytů a zároveň nový způsob bydlení. Pod jednou střechou tu měly být byty, jesle, školka, jídelna i prostory pro společenský život. Jak tento způsob bydlení fungoval?
Projekt architekta Jiřího Voženílka vznikl v roce 1947. Dům, který nabídl 102 bytů pro mladé začínající rodiny, byl dokončen o čtyři roky později.
Dvanáctipodlažní stavba měla svým obyvatelům nabídnout téměř všechno potřebné. Byla tu restaurace, knihovna, klubovny, prádelna, dílny nebo tělocvična, nechyběly ani jesle a školka.
Zajímavě byly řešeny také samotné byty. Dřevěné příčky umožňovaly měnit jejich uspořádání podle potřeb rodiny. Kuchyňky byly naopak záměrně velmi malé. Počítalo se s tím, že se pracující budou potkávat při jídle ve společné jídelně.
Proč se společné stravování v jídelně nakonec nesetkalo s úspěchem a jak dům navazoval na baťovské principy, přestože vznikal v době socialismu? To se dozvíte v reportáži redaktorky Českého rozhlasu Zlín Silvie Pospíšilové.
Další podrobnosti o této stavbě a více fotografií najdete na stránkách Zlínského architektonického manuálu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
