Klimatická krize přináší zajímavá témata, nejmladší režiséři jimi jsou nabití, říká umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj

11. prosinec 2020

Jako dítě trávil prázdniny u excentrické pratety, která ve svém domě chovala prase a o po malém Ivanovi vyžadovala konstantní přísun zábavy. Stud zapříčinil, že místo herectví později vystudoval na JAMU režii. Nyní už pět let působí jako umělecký šéf HaDivadla, které koronavirové pauzy využilo k dobročinným aktivitám. Do Vizitky ho pozval Ondřej Cihlář.

Ivan Buraj se narodil před dvaatřiceti lety v Bratislavě. Režii studoval na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a s Brnem je spojený dodnes: od roku 2015, tedy od svých sedmadvaceti, je uměleckým šéfem HaDivadla. „Myslím si, že umění by mělo být multigenerační a nemělo by vylučovat žádnou věkovou skupinu,“ řekl ve Vizitce. „Když jsem se stal uměleckým šéfem, musel jsem čelit podivu, že někdo tak mladý může vést takovou instituci, jakou je HaDivadlo. Já se zas divil tomu, že oni se diví,“ dodává s tím, že silná je podle něj už i generace divadelníků aktuálně vycházejících ze škol. „Jsou nabití ještě zajímavějšími tématy, než jsme byli my. Jejich tvůrčí formování probíhá v době klimatické krize a ta bude v jejich životě tvůrčím východiskem.“

Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa (rež. Ivan Buraj)

I Buraje zajímají témata spojená s nadměrnou konzumací a produkcí, plundrováním planety a samozřejmě také se situací spojenou s koronavirem: s izolací, možností zastavit se, poodstoupit a v budoucnu situaci reflektovat. Jak ve Vizitce řekl, v poslední době se mu na mysl často vrací inscenace Henrika Ibsena Eyolf, již v HaDivadle režíroval před třemi lety. Jedno z posledních Ibsenových dramat zkoumá cestu ven z izolace a vzájemného konzumování se. „Covidová krize je příležitost, abychom chápali svět jako křehčí, než jsme si mysleli, a abychom byli schopni přijímat i věci neznámé. A tato východiska chceme v budoucnu v HaDivadle ohledávat.“

Dětství s tetičkou a prasetem

Buraj ve Vizitce mluvil také o svých divadelních začátcích, které výrazně ovlivnila jeho extravagantní prateta. Její venkovský dům byl plný krásného nábytku, v jednom z pokojů chovala prase a po Ivanovi a jeho sestřenici často vyžadovala zábavu. „Jednou zábavou byla pořád opakovaná první lekce němčiny, druhou pak etudy, které jsme na zadané téma museli připravit za dvě minuty,“ vzpomíná. „Zformovalo se to do příběhu o tetičce z Kanady. Já jsem hrál synovce, který z ní chce vymámit peníze. Hráli jsme to s tím prasetem.“

Ivan Buraj

Když pak v Bratislavě začal chodit do divadelního soboru Ludus, zjistil, že se na pódiu před lidmi stydí. Po gymnáziu proto zvolil studium režie v Brně na JAMU. Tam ho táhl obdiv k nonverbálnímu divadlu Ctibora Turby a také ke starému HaDivadlu, s nímž jsou spojená jména J. A. Pitínského nebo Arnošta Goldflama.

Čtěte také

Na dnešním HaDivadle oceňuje schopnost několikanásobného přerodu, zároveň navazovat na tradici a nebýt sentimentální. „Udržuje si závazek vůči divadlu, které není mainstreamové a které klade důraz na intimní zážitek člověka,“ říká.

Právě nabízená kvalita jednotlivých představení by podle něj měla být při posuzování úspěšnosti divadelní scény klíčová. Přestože chápe, že zřizovatel divadla potřebuje sledovat jeho schopnost oslovit širší vrstvy, je pro něj těžké dívat se na svůj tým jen jako na tabulku, ve které se kladně hodnotí pouze vysoká čísla v kolonce návštěvnost a tržba. „Jasně, není to úplně irelevantní faktor, ale nemůžeme přeci dělat divadlo jen pro návštěvnost. Kultura a vzdělávání je to, co teď potřebujeme nejvíc. Musíme vymýšlet kreativní řešení, a ta nevymyslíme od stolu. Ve stresu přeci nemůžeme rezignovat na kulturu a nemůžeme se stát tabulkovou, pragmatickou společností.“

Spustit audio