Jsem závislák na smíchu, potřebuji slyšet diváky, přiznává Anna Polívková
Filmová a divadelní herečka Anna Polívková je v novém představení na divadelních prknech sama. Jak náročné bylo zkoušení a co zažívá na jevišti bez hereckých partnerů? Autorka scénáře hry Proslov se v ní zamýšlí nad tím, že i dobře myšlená slova, mohou mít jiný dopad.
V lednu odpremiérovala hru Proslov v brněnském Divadle Bolka Polívky. „Paní si připravila proslov, který jí přijde najednou banální,“ odkrývá obsah představení, kde sama účinkuje. „Často po mně někdo chce, abych se vyjádřila... třeba do rádia. Často se říkají věty, které se tak často opakují, že ztrácí sílu. O tom je celé to představení, ve kterém je ale více pohybu než mluvení,“ dodává.
Nedovede si představit, že by na jevišti hrála drama, i když ji to láká. „Hodinu až dvě by se z hlediště neozvala reakce. Jsem závislák na smíchu, potřebuji slyšet diváky,“ říká Polívková, která se v komediálních rolích dle svých slov zabydlela.
Divadlo nebo film?
„Je rozdíl dělat film nebo divadlo. Já jsem velký introvert, divadlo mi vyhovuje, protože se vracím tam, kde to znám. U filmu je herec jen taková minisoučástka,“ myslí si Polívková, která dává přednost divadelní práci.
Jak ji bavila role muže v ženském těle ve filmu Po čem muži touží a co prozradila o jeho pokračování? Jak vyřeší sama na jevišti to, když přijde výpadek textu? Jak přijímá kritiku? O tom si povídala s Jarkou Vykoupilovou v Apetýtu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.