Jednou – pocta písničkářům. A těšení se na nové album Vladimíra Mišíka. Poslechněte si fejeton

Vladimír Mišík a kapela ETC
Vladimír Mišík a kapela ETC

Poctu písničkářům napsal básník a redaktor brněnského Hosta Martin Stöhr. Poslechněte si jeho fejeton.

Jednou, už je tomu tak osm deset let, jsem s otcem, takzvaným tatou, něco přiřezával v našem novém bytě a zazvonil mi mobil. Dobrý den, tady je Vladimír Mišík, ozvalo se ze sluchátka. To mi až pilka upadla na zem, jak jsem ji překvapením roztržitě odložil na parapet. Úplně jsem zapomněl, že jsem mistrovi před časem poštou posílal nějakou sbírku se zatrženou básní a dopisem, že je to text akorát pro něj. Jenže člověk míní a Mišík mění, takže si vybral úplně jiné verše a byla z toho dokonce titulní píseň jeho stále ještě posledního alba Ztracený podzim. Když vyšlo, ptali se ho novináři, jakže objevil tak zasutého básníka, jakým byl pan Bok z Tábora, a on říkal, že mu jeho básně poslal pan Martin, redaktor brněnského Hosta. Byl sem z toho nafóklé jak ropucha, to se rozumí, ale písničkář časem na stejnou otázku odpovídal stále mlhavěji, jednou mu prý knížku přinesl neznámý člověk po koncertě, jindy mu ji doporučila jistá kamarádka. Vlastně se mi líbilo to podzimní ztracení se v paměti, mizení mezi kleny zasklenými deštěm, jak to napsal Emil Bok ve své básni, teď už písni. Neboť dobře zazpívané verše jsou mimořádné, zaskví se v melodii jak večernice plující černou oblohou a neznám básníka, který by si někdy neposteskl, že by neškodilo, kdyby to uměl líp s kytarou a své poselství dostal dál, až za ty příslovečné petlice papírových stránek nebo občasného předčítání prořídlému publiku v literární kavárně.

Písničkáři byli vůbec dobří bohové mého dospívání. Poezie mne nejdřív nenavštívila ani tak skrze krátké řádky v knížkách, ale v uhrančivých, zvonivých tónech kytary a v řeči vázané a vyzpívané. Vzkazy to byly všelijaké, hudební a slovesné dovednosti těch umělců zrovna tak, ale pokud mne něco fascinovalo, tak to byl výraz těch osob, jejich charisma, řekněme autenticita, vlastně i jejich osudy a jména. Byli pro mne jak špalír svatých. Mišík, Třešňák, Hutka, Merta, Kryl, Veit, Nohavica, Nos. Pokaždé se dal objevit někdo další. Benýšek, Neduha, Veverka a tak dále. Byl jsem jejich zapáleným věrozvěstem, vždy a všude. Akordy jsem už uměl, jidášsky jsem tedy odvrhl repertoár křesťanského zpěvníku Cantate a vrhnul se na Jardu Hutku. Žil sice tehdy v Holandsku, ale záznamů s jeho koncerty zde kolovalo dost a taky často hostoval na vlnách Svobodné Evropy, kam ho zval Karel Kryl. Čím jsou bohové nedostupnější, tím lépe pro jejich proroky.  Před celým lyžařským zájezdem jsem každý večer dával k dobrému Brněnskou radnici stavěnou do vejšky, Krásný je vzduch a Havlíčku Havle. Černý svetr, lennonky, vlasy na prdel. Náš třídní, přesvědčený straník, blahosklonně mhouřil ovíněné oči. V horské chatě se snesl i nějaký ten úkrok z linie, nějaké to blbnutí s kytarou. Cítil jsem se u toho jak Jardy vtělení, ještě dnes se mi dělá mdlo, rudnu a rosím se. Jaký jsem byl asi hutka, vidím dnes v reálu doma, protože můj syn má právě teď tolik, co já tehdy. Sladkým dřevem pohrdá, je mlčenlivým věrozvěstem skateboardu. Býval jsem rozvláčnější. (...)

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.

Spustit audio
autor: Martin Stöhr

Související