Iva Málková: Dnešní studenti neumějí prohrávat

Pracovnu profesorky Ivy Málkové byste našli v jedné z budov Ostravské univerzity, kde se věnuje české literatuře druhé poloviny dvacátého století. Obor je takto, tuším, označen trochu ze setrvačnosti, neboť v 21. století mezi literárními historiky těžko najdeme dalšího, kdo by tak pečlivě a s velkou zvědavostí sledoval současnou českou poezii. Ostatně výjimečné je i to, že se poezií intenzivně zabývají studenti Ivy Málkové. I kdy se občas diví, jak je možné rozebírat dva verše celý seminář…. Na otázku, jací jsou dnešní studenti, odpovídá rychle: „Neumějí prohrávat, to je něco, co mě naučil sport.“

Profesorka Iva Málková vypráví o tom, jak se přes pozůstalost Viléma Závady dostala ke krabicím korespondence Františka Hrubína. Oba básníci se stali nejenom předmětem odborného zájmu literární historičky, ale také její srdeční záležitostí.

Když čtete desítky osobních listů, můžete se o pisateli dovědět i věci, o kterých nemá tušení ani rodina. A musíte je hned zapomenout.

S oběma pány strávila v osamění badatelky několik let. „Byla jsem šťastná,“ říká nadšeně, „dostat se tak blízko době tak vzdálené, to vám umožní jen dopisy a deníky. Mně by se archivní práce líbila.“

Alena Mornštajnová: Nechtěla jsem napsat knihu o holokaustu

• Upravit
• Smazat

Když jsem v knihovně v polici označenou velkým plastovým M hledala Hanu Aleny Mornštajnové, dívala se na mě knihovnice jako na blázna. Pak mi sdělila, že pokud si chci knihu objednat, dostanu se na řadu tak za dva roky.

Osobně o tom mám jisté pochybnosti. Profesorka Iva Málková, jež mimochodem, jak uslyšíte v závěru pořadu, skvěle recituje, je živelná osobnost nabitá pozitivní energií. Ve skutečnosti nikdy neopustila disciplínu, v níž kdysi na tartanu vítězila i prohrávala: překážkový běh.