„Inka Bernášková tiskla časopis V boj válečkem na nudle,“ říká autorka knihy

6. listopad 2017

Jana Vrzalová sepsala příběh odbojářky Ireny (Inky) Bernáškové, dcery grafika Vojtěcha Preissiga, která se stala první Češkou popravenou nacisty. Kniha vyšla pod názvem Zasnoubena se smrtí v brněnském nakladatelství JOTA. Současně vznikla stejnojmenná výstava, kterou připravil Jaroslav Čvančara.

Jana Vrzalová a Jaroslav Čvančara se setkali 17. října v sokolovně na Praze-Spořilov: ona jako autorka románu faktu, on jako autor výstavy. O tom, že se oba zabývají stejným tématem, až do té chvíle nevěděli.

Tím tématem je osud Ireny (Inky) Bernáškové, dcery předního českého grafika Vojtěcha Preissiga, odbojářky, kterou nacisté sťali v Berlíně-Plötzensee 26. srpna 1942. „My se vyhýbáme slovu popraveni, protože nám to připomíná slova po právu. Ale tady žádné po právu není, to je prachsprostá vražda,“ říká Jaroslav Čvančara.

Sám je autorem fotografické publikace Někomu život, někomu smrt, v níž má Inka Bernášková čestné místo mezi účastníky domácího odboje. Gestapo podle něj vědělo, že „zvláště u českých žen je cítit vlastenecký postoj, byly hrdé, že mohou přinést oběť pro svůj národ“. Po Ince Bernáškové byly zavražděny další stovky žen, ale i dětí, připomíná Čvančara.

Uznání pro statečnost Ireny Bernáškové vyjádřil ve spořilovské sokolovně (kde Inka kdysi cvičila) ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra. Hlavním „kmotrem“ knihy Jany Vrzalové se stal letec a bojovník od Tobruku, brigádní generál Pavel Vranský.

Spisovatelka Jana Vrzalová.

„Byl jsem šest let v odboji,“ připomněl. „Šest let jsem bojoval za svobodu své vlasti. Ale byl jsem v armádě, měl jsem za sebou velkou organizaci. Vždy jsem si myslel, že domácí odboj je mnohem důležitější, a vždy jsem se obdivoval všem, kteří byli schopni pod hrozbou smrti se postavit proti okupantům,“ vyjádřil své nejvyšší uznání Pavel Vranský.

Pro spisovatelku Janu Vrzalovou byl osud Inky Bernáškové tématem novým, i když se této problematice věnuje už léta. Od roku 2004 pracovala v Českém svazu bojovníků za svobodu, byla zástupkyní šéfredaktora čtrnáctideníku Národní Osvobození a poté tiskovou mluvčí.

Byla proto denně ve styku s válečnými veterány a politickými vězni a získala spoustu zkušeností. Navíc je sama z rodiny odbojářů, její teta prošla koncentračními tábory jako Osvětim a Ravensbrück a její druh Buchenwaldem. „Mně po nich zůstaly jejich písemné vzpomínky, takže jsem při psaní zužitkovala i toto,“ přiznává autorka knihy Zasnoubena se smrtí.

Současná mládež má podle Vrzalové malé vědomosti o novodobé české historii. „Když jim ale povíte konkrétní příběh, už je to něco jiného,“ doufá. Také v nakladatelství JOTA si přáli, aby byl příběh Inky Bernáškové čtivý, tak aby po něm sáhli i lidé, které dějiny jinak nezajímají. „Moje volba proto padla na to, že zkombinuji literaturu faktu s beletrií,“ vysvětluje autorka.

Inka Bernášková jako dcera grafika Vojtěcha Preissiga byla z umělecké rodiny, což se odrazilo i na vydávání ilegálního časopisu V boj. „Inka stres řešila hudbou,“ vysvětluje Vrzalová. „Rodina byla zvyklá muzicírovat, každý hrál na nějaký nástroj, ona sama se naučila hrát na citeru.“ I to, co viděla u tatínka v ateliéru, jí bylo nápomocné. „Když zůstala bez rozmnožovacího stroje, tak ten časopis V boj tiskla válečkem na nudle. Je to takové ženské řešení, ale bylo to fyzicky namáhavé a byla pak celá upatlaná od barev.“

Obálka knihy Zasnoubená se smrtí o Ince Bernáškové.

Podle Jany Vrzalové byla odbojářka Inka Bernášková výjimečná nejen tím, že byla první Češkou, které nacisté sťali. „Byla výjimečná svojí pevnou vůlí a nebývalou láskou k vlasti,“ říká spisovatelka. „Možná to bylo způsobeno i tím, že za velice dramatických okolností přišla o dítě, které nemohla donosit, a lékaři jí řekli, že už žádné dítě mít nebude. Ta ztráta dítěte se u ní přetavila do ještě větší lásky k vlasti.“

Inka Bernášková také převáděla důstojníky předválečné, československé armády do zahraničí, aby pak bojovali v naší zahraniční armádě. Podle Vrzalové měla možnost zůstat v cizině a do Protektorátu se nemusela vracet, k čemuž ji její rodina mnohokrát vyzývala. „Ona ale říkala: Já teď ještě nemůžu, v Protektorátu čeká spousta lidí, kteří potřebují moji pomoc.“

Bernášková se narodila v Praze, ale léta žila s rodiči v Americe, protože Vojtěch Preissig se v roce 1910 odstěhoval s manželkou a třemi dcerami do Ameriky. „Když se vrátili, tak Inka často dojížděla do Korytné na Uherskohradišťsko, kde měla prarodiče,“ vypráví Vrzalová. „Ona ten kraj milovala a do jisté míry se cítila i Moravankou. Odmalička byla zvyklá nosit kroj. A také – aby se maskovala – převáděla v kroji. Z Prahy jezdila do Uherského Brodu, někde po cestě i měnila kroj, tam vystoupila – měla své chodníčky, hlavně pašerácké chodníčky – a odtud vodila na slovenskou stranu nebo i do Maďarska lidi, kteří to potřebovali.“

Zajímavostí je, že kniha Zasnoubena se smrtí je vysázena písmem Preissig Text, Preissig Text Italic a PREISSIG 1918, které vytvořil otec Inky Bernáškové Vojtěch Preissig. Zvláštní dík proto patří Liboru Jelínkovi, který se o to zasloužil.

Spustit audio