Hodiny na batelovském kostele se musí natahovat ručně. Josef Hradecký to dělá už padesát sedm let

S pravidelným natahováním začal před sedmapadesáti lety, když pomáhal svému tatínkovi Josefu Hradeckému. „Tehdy v šedesátém prvním roce mi bylo třináct let,“ vzpomíná na dobu, kdy se naučil hodiny natáhnout a pomáhal tatínkovi rozhoupat zvony.

„To jsme se střídali, protože když se zvonilo taháním za provazy, tak byli potřeba dva lidi. Takže když s tátou nešla maminka, tak jsem šel já, nebo sestra, nebo bratr, čili do toho byla zapojená celá rodina,“ usmívá se Josef Hradecký.

Zvony jsou dnes už na elektriku a stačí je naprogramovat ve skříňce hned za dveřmi vchodu do věže. Historický hodinový stroj zatím není vyměněný za elektrický a pravděpodobně to tak do budoucna i zůstane. „To už skoro nikde neuvidíte. Jednou tady byli Přátelé hodinových věžních strojů, kteří nás prosili, ať se těch hodin nezbavujeme,“ říká Josef Hradecký, který tak ovšem musí k hodinám pokaždé vystoupat.

Práci přebírá další generace

Ke stroji vede devadesát devět schodů, a ani samo natahování hodinového stroje není úplně snadné. Nejprve nasadí kliku s ozubeným kolečkem, které natáhne jednu část mechanismu. Po natažení se musí ťuknout do kyvadla, protože to se během natahování zastaví. Další dvě části hodin potřebují, aby Josef Hradecký tahal za dlouhá lana. Ta rozpohybují větší ozubená kola. Hodiny vydrží jít asi dvacet hodin, ale ke konci této doby už nebijí. Proto je potřeba stroj natáhnout, obvykle ráno a večer.

Před lety, když prodělával Josef Hradecký operace kolene, zasvětil do věžních hodin svého syna. „Tehdy mu taky bylo dvanáct let. Než šel do školy, vyběhl nahoru a pak znovu večer. Mám tak výhodu, protože můj syn Pavel tu štafetu za mě převzal. Když někam jede, tak sem zaběhnu já, ale jinak už to dělá on. Je mladší, takže sem lehčeji vyběhne,“ směje se Josef Hradecký.