Hejkalové a divoženky škodili lidem v lesích

Řachanda - hejkal
Řachanda - hejkal

Když si pročítáte pověsti a báchorky, které si vyprávěli naši předkové, musíte se divit, kde v sobě vzali odvahu vůbec po setmění překročit práh domu. U vody číhali vodníci, vesnicí obcházeli převlečení čerti a v lesích zase řádili hejkalové a divoženky. Co vlastně dělal takový hejkal krom toho, že hodně křičel? Přečtěte si naše pověsti a poznáte, že byste se s ním nechtěli dát do křížku.

Farář se hejkala nezalekl

Jižně od Žďáru nad Sázavou leží vesnice Radonín. Kousek od ní je rybník, který se jmenuje Návesník. Na jeho místě stávala vesnička Vtela.

Jednoho večera se notně přitížilo tamnímu statkáři. Bylo jasné, že se jeho pozemská pouť blíží ke svému závěru, rána určitě nedožije. A tak jeho čeledín vyrazil do Žďáru pro pana faráře. Cesta tam proběhla v pohodě, ale zpět do Vtely už jeli za hluboké tmy. Ani měsíc nesvítil.

Čeledín se klepal strachy a farář se vedle něj na kozlíku modlil. Najednou se ze tmy ozval strašlivý zvuk. Hned bylo jasné, že je poblíž hejkal! A také se záhy ukázal - malé, kostnaté stvoření s žabíma očima a ranečkem na zádech. Ruce měl jak lopaty, taky aby ne, bil jimi bojácné lidi po zádech noc co noc.

Když ho však farář pokropil kropáčem, hejkal s vřískotem utekl pryč. Čeledín i kněz ke statkáři dojeli včas, takže jej pan farář stihl ještě naposledy pomazat. A ponaučení z tohoto příběhu? Nejdůležitější je se nebát. Proti každému strašidlu existuje obrana.

Křičet na hejkala se nevyplácí

V Boleradicích kdysi žil jistý Jarmil. Byl to člověk nadmíru silný. Ještě coby chlapec zastal práci dospělého chlapa a jakmile dorostl, nikdo z vesnice se mu nevyrovnal. Například polínka, jaká se používají na topení v peci, lehce přelomil mezi prsty jako nic. Hlas měl tak silný, že když se doma na dvoře rozkřikl, bylo to slyšet až v Divákách.

Jednou v létě šel Jarmil na zábavu do Kurdějova. Namířil si to nahoru na Přední kout a přes Kurdějovský starý vrch. Stejnou cestou se pak vydal při měsíčku zpátky. Jak si tak silák vyšlapoval, pojednou uslyšel z temnoty lesa: „Hája, hej, hejej!“ Hejkalové.

Po chvilce ho začaly výkřiky otravovat a tak sám zařval, až se stromy otřásly. V mžiku mu nějaký lesní muž skočil na záda a nohama ho sevřel tak mocně kolem krku, že mladík sotva dechu popadal. V tu chvíli Jarmilovi moc nepomohla ani jeho vyhlášená síla. Nakonec se ale nějak s hejkalem za krkem dopotácel k prvnímu stavení své vesnice a tam nezvaného společníka konečně setřásl.

Když se po chvilce vzpamatoval, uslyšel nedaleko v lese jakýsi nelidský hlas: „ Už nás nikdy v noci svým hulákáním neruš! Nebo uvidíš!“ Jarmila ještě dlouho poté bolela záda. Horší ale bylo, že se ztratila jeho podivuhodná obrovská síla.

Ukradenou dcerku pomohl najít až pes

Blízko řeky Oslavy je hluboká jeskyně zvaná Stará pec. Měly v ní přebývat divé ženy. Když jednou poblíž místa pracovala na poli mlynářka a odložila opodál svou malou spící dcerku do stínu stromů, divé ženy dívku vyměnily za dceru jedné z nich.

Mlynářka a její rodina nejdřív nic nepoznaly, časem jim ale začalo být divé, že je dívka malá a na rozdíl od celého příbuzenstva tmavovlasá. Navíc se vůbec neměla k práci, zajímalo ji jen tančení a vití věnečků z pampelišek. Pak vše došlo mlynáři.

Jednou vzal proto svého psa, za noci se přiblížil k louce, kde divé ženy tančily, a psa mezi ně pustil. Všechny divoženky se rozutekly, na místě zůstalo jen děvčátko, které pes radostně obskakoval a oblizoval. Byla to vyměněná dcerka, kterou si mlynář odvedl domů.

Divoženka chodila na mléko

Za Radějovem u lesa stálo o samotě pěkné stavení. Žila tam poklidně rodina knížecího hajného. Jednou se jim ale začalo ztrácet mléko. Hospodyně podojila, odnesla hrnec s mlékem ustát do sklepa, a když se tam vrátila, bylo mléko pryč.

Dlouho nemohl nikdo přijít na to, kam se mléko ztrácí. Až nakonec v hájence naznali, že za vším stojí divoženka. Ta prý se dá chytit na vazový provaz, tedy na provaz z prutů ptačího zobu.

Hned při příštím dojení léčku nastražili a opravdu. Do smyčky se chytla divoženka a nemohla ven. Aby ji hajný trochu vytrestal, nechal ji přes noc zavřenou ve sklepě a teprve ráno ji odvedl k lesu.

Cestou ukazoval různé bylinky a ptal se divoženky, nač která je. A tak se dozvěděl, že řepíček hojí rány, tuřínek je proti čarodějnicím, aby neškodily kravám, a lesní cibule prý čistí krev a pomáhá proti kašli. Když se ale zeptal na petržel, přiběhl velký divý muž, popadl divoženku a zmizel s ní v lese. Od té doby ovšem měli v rodině hajného pokoj a mléko už se jim neztrácelo.

Bosorák se nechtěl přiznat

O bosorkách jste toho už určitě slyšeli hodně. Už jste se ale někdy setkali s bosorákem? A prý existují, přinejmenším na Podluží. V Lanžhotě se o něm traduje pověst.

To prý jeden lichtenštejnský knížecí kočí přijel kdysi na bryčce tažené párem koní do Lanžhota k muzice. Když se dost poveselil, vydal se na cestu domů. Neujel ale ještě ani sto metrů, když se jeho koně zastavili a za boha nechtěli dál.

Kočí se proto vrátil zpátky do hospody a zakřičel: „Chlapi, kdo z vás mi škodí?“ Hned mu totiž bylo jasné, že příčinou jeho problémů je bosorák. Jen nevěděl, kdo jím je. Znovu tedy přišel ke své bryčce, vzal sekeru a udeřil na konec oje.

V tu chvíli v hospodě bolestně zakřičel jeden z chlapů a spadl z lavice. A koně se jako mávnutím kouzelného proutku daly do pohybu.

Kočí se tedy ze šlamastyky dostal, odhalený bosorák to měl ale těžké, nikdo se s ním nechtěl dlouho bavit. S chasou se smířil až tím, že jednou zaplatil za všechny útratu v hospodě.